Trošku drahá homeless dovolená v ráji

Světe div se, slaný Covid-19 dorazil definitivně i sem. Zélanďani, poučeni děním v Evropě a Americe se ale s celou situací vůbec nepárají a jednají bleskovou rychlostí.

V sobotu ještě absolvujeme projížďku fjordem, večer strávíme v našem muzeokempu, přemístíme stan z nacucané bažiny a vyspíme se relativně dobře.

V neděli ráno se přesouváme dál po jižním pobřeží, prší a je nevlídno, jedeme tedy kamkoliv za sluncem a kotvíme v soukromém Hillview campu vprostřed pastvin.

Kousek odsud je Nugget Point, výstupek do moře, vyhledávaný pro svou nádhernou procházku k majáku a tuleňům, povalujících se na kamenech.

Je teprve odpoledne, tak se tam vydáme též, počasí nám přeje, sice je kosa a fučí, ale aspoň neprší.

Jediné, co nás trochu mrzí je, že se nám nepodaří vidět tučňáky žlutooké, kteří se úspěšně schovávají někde v křoví na pláži a nevykouknou a nezapózují nám.

Ale všeobecně nakonec super den.

A to nás v tu chvíli ani nenapadne, že je to jeden z posledních takovýchto kempovacích....

Ráno se sejdeme společně s dalšími backpackery ve společné unimobuňce, alias "kuchyni" a začíná nám pomalu ale jistě docházet vážnost situace.

Jako už tolikrát předtím neváhám ani minutu a dám na vnitřní hlas, co mi našeptává pořešit letenky na dřív a booknout trajekt na severní ostrov.

Zrovna totiž nacházím ve spam koši mé emailové schránky 3 dny starý mail od Korean Air, že náš zpáteční let do Prahy, 30.4., zrušili....

Letenky se nám podaří zajistit na 10.4. s Quatar Airways z Aucklandu do Mnichova (jak se dostaneme odtamtud je nám zatím záhadou a celkem fuk), trajekty na severní ostrov jsou beznadějně plné až do soboty 28.3. (teda, na pátek 27.3. tam bylo ještě pár míst na noční plavbu, ale ty jsme zamítli, protože co chcete dělat ve Wellingtonu po setmění....)

No, kdybychom tehdy tušili, ale nebudu předbíhat....

Víme tedy, že je pondělí, trajekt nám jede až v sobotu, tak se rozhodujeme vzít to z jihu nahoru ještě přes střed ostrova a podívat se k Mount Cook.....

Naplánujeme si cestu a vyrážíme, svačíme výborná místní jablka na pískovcových útesech u Tunnel beach kousek pod Dunedinem a když už jsme tu, chceme se zajít podívat ještě do centra Dunedinu do opěvované Čínské zahrady, na osmiúhelníkové náměstí a na Baldwin street, údajně nejprudší ulici na světě.

Nejdříve bychom se ale přece jen měli stavit ještě do supermarketu dokoupit nějaké jídlo, jedeme přece na dalších pár dní do hor....

Donaviguji Honzíka k místnímu Pak´n ´Save a hledíme, kde se tu ve všední den vzaly takové mraky lidí, není kde zaparkovat...

Dojde nám to, až přijdeme k prázdným policím, kde měly být těstoviny...

Tady něco nehraje, lidi se předzásobují....

Pořád ještě celkem v klidu míříme do centra, koupíme si vstupné do Čínských zahrad a užíváme si pěknou procházku, ticho a to, že tu kromě nás je jen jeden další návštěvník.

Idylka ale skončí za pár minut, zrovna studujeme na zdi čínská znamení zvěrokruhu, když nás paní správcová poprosí o opuštění areálu.

Dostali právě příkaz z ministerstva, že mají okamžitě zavřít...

Je přesně poledne, pondělí 23.3. a země vyhlásila mimořádný stav a 3. stupeň ochrany ze čtyř.

Vydáváme se tedy ještě aspoň na náměstí, které, když tak o tom teď zpětně přemýšlím, bylo taky naprosto vylidněné...

Město (ač nominováno na nejkrásnější na Zélandu) nás nijak neuchvacuje, tak sedáme do auta a couváme z centra.

Omylem mineme odbočku k nejprudší ulici světa, ale už to ani neřešíme a mizíme dále na sever, do přístavního městečka Oamaru, kde máme v plánu přespat v hezkém holiday kempu přímo u moře.

Cestou v autě googlím a začíná mi docházet vážnost situace, zavírají se kempy, začíná platit zákaz vycházení.... Za 48 hodin bude vyhlášena totální 30ti denní karanténa na celý NZ, vše kromě obchodů s potravinami, lékáren a benzinek zavře a nesmí se ani cestovat a vlastně vůbec nikam pohybovat ...

Vytáčím číslo do našeho kempu, telefon zvoní marně, nikdo mi to nebere...

S neblahým tušením se tam stejně za pár hodin objevujeme, že si to ověříme osobně (máme to cestou) a ono mají opravdu zavřeno....

Nezbývá, než vygooglit jiný kemp a jet dál.

Zkoušíme malou vesnici Duntroon, směrem k horám, jezerům a naší vysněné Mount Cook. V jejím středu, po bocích fotbalového hřiště se nachází pár stanových míst a budka s kuchyní, sprchami a wc.

Kemp je městský, pan správce se nás očividně bojí, udržuje si bezpečný odstup min. 2 metry a moc nadšený z nás není, že stejně zítra zavírají a že je to nebezpečné se takhle potkávat s ostatníma a cože tu ještě vůbec děláme, že jsme dávno měli odletět a že stejně za to všechno, tu celou hroznou situaci mohou turisti, že to sem zavlekli....

Zkoušíme potichounku podotknout, že nebýt těch turistů, co na Zéland jezdí, tak má místí ekonomika dost velký problém, ale dál už to raději nerozvádíme.

Pomalu se stmívá, hrozně fouká a je kosa jak v ruském filmu....

Pan správce se nedá a vyzvídá, odkud jsme přijeli.

Osvítí nás duch svatý, zamlčujeme naši zastávku v Dunedinu a přiznáme jen jižní Nugget point a lachtany.

O pár vteřin později nám totiž potvrzuje, že kdybychom strávili den někde v blízkosti lidí ve městě, děti neděti a tma netma nás vypoklonkuje pryč...

Uf. Kdyby tušil chudák o těch davech v Pak ´n´ Save!

Na zadek nás posadí i slečna z vedlejšího kempervanu, která nás přísně požádá, abychom laskavě nepoužívali vodu z hadice vlevo vedle aut, ale spokojili se s tou hadicí vpravo od nás, abychom od sebe nic nechytli.... No haluz. Ještě ráno jsme s dalšími 10 kempery všude možně ze světa seděli u jednoho stolu a pili čaj a teď už nesmíme používat ani stejnou hadici na vodu....

Čeká nás nejhorší stanovací noc ever

alespoň, co se našeho dosavadního pobytu na Zélandu týče.

Fouká tak, že nám to v noci odkolíkuje stan a nebýt mě, Honzy a Martínka uvnitř, tak odletí beztak úspěšně až na skoro čtyřtisícový vrcholek Mount Cook.

Je taková kosa, že ani náš super spacák s komfortem do 0 stupňů nestačí, pořád se budíme zimou, prokřehlé palce u nohou si balím do mikiny Tilak a nemůžu se dočkat rána.

Vstáváme hned po rozbřesku v 7 a jediné pozitivum je, že neprší a stan můžeme sbalit výjimečně suchý.

A to ještě netušíme, že tohle bylo naše poslední stanování na Zélandu ......

Okolní hory se v noci zasypaly sněhem (to by vysvětlovalo tu šílenou zimu), přehodnocujeme tedy naše plány a rozhodujeme se vyrazit okamžitě na sever, do přístavu Picton a zkusit se nacpat na některý z trajektů.

Je úterý ráno a od středeční půlnoci opravdu žádný na měsíc nemá jet....

Celý den trávíme v autě, zastavujeme jen párkrát na čůrání (i to už se stává hardcore, zvláště ve městech, protože benzinky jsou zavřené, až na výdejové okýnko, kde vám v rukavicích prodají max nějaké nutné zboží a převezmou platbu za benzín - jen kartou, cash už taky zakázali), nezbývá tedy i přes pohoršené pohledy místních, kteří to absolutně odsuzují, zastavit čas od času u cesty v příkopě.

Žně zažívá McDonald a KFC se svými DriveThrough, my ale spěcháme, co to jde a oběd řešíme jablky a suchými bulkami za jízdy.

Přístav Picton - naše záchrana?

O půl šesté, po více než 600 km jízdy, dorážíme totálně zbití a rozlámaní na sever v Pictonu a míříme jako další desítky, ba možná stovky aut a kempervanů přímo do přístavu.

Ptáme se kolem, stojíme v trapně dlouhé frontě, kdy lidi mezi sebou udržují 2 metrový odstup a čekací had se tedy kroutí z chodníku až na parkoviště.....

Už z auta jsem pátrala po jakýchkoliv možnostech či relevantních informacích, psala prosebný email na lodní společnost, pokoušela se tam xkrát dovolat (což se mi nakonec večer povedlo a dostalo se mi pidi zrníčka uklidnění, že snad pokaždé 2 hodiny před odjezdem každé lodi otevírají online booking pár extra míst pro případy, jako je ten náš...)

Po hodině, kdy stále nevíme nic kloudného, jeden ze zaměstnanců lodní přepravy (už totálně naštvaný) svolá meeting na chodníku před terminálem.

Lidi v mžiku zapomínají na 2 metrový odstup a tlačí se jeden na druhého co nejvíc dopředu, aby co nejlépe slyšeli...

Dozvídáme se několik zpráv - vláda přehodnotila situaci a trajekty pojednou až do páteční půlnoci (došlo jim, že do středy se všichni přeplavit nestihnou).

To je pro mnohé super zpráva, ale my máme jízdenky až na sobotu!!!!

A pak taky opravdu mají několik volných míst na každém trajektu. Má to ale háček, pouze pro pěší...

A my tu máme auto!!!!

Sakra. Začínáme zase propadat panice. Vrátíme se ke klukům, čekajícím poslušně v autě. Už chuďátka ani nedutají a bojí se zeptat, jak to dopadlo.

Začíná se pomalu stmívat, tak se rozhodujeme vykašlat se momentálně na bezmoc a pláč nad bezvýchodnou situací s trajektem a řešit raději to, kde budeme dnes spát.

Bohužel nemáme "luxus" campervanu jako desítky lidí kolem nás na parkovišti a spát v sedě v 5 lidech v po střechu nacpaném osobním autě po tolika hodinách na cestě se nám fakt už nechce...

Navíc vůbec netušíme, kolik nocí tady budeme muset ještě strávit....

Milá rodinka, v podobné situaci, nám vnukne myšlenku poptat se v nedalekém Backpackeru (hostelu), že prý mají ještě nějaká volná místa.

25 dolarů za osobu za poschoďovou postel s dalšími 10 cestovateli se nám sice vůbec dávat nechce, ale už jsme bezradní, vygooglíme si nejbližší hostel, vycouváváme z parkingu a jdem zkusit štěstí.

Jeden najdeme přímo u hřbitova a má velmi příznačné jméno: Tombstone Backpacker (hostel Náhrobní kámen).

Vstupní dveře jsou ve tvaru rakve, vše je laděno do černa a do dálky svítí nepřehlédnutelné logo "Rest in Peace!" (Odpočívej v pokoji).

Nám je teď už ale asi fuk úplně všechno a majitel Gary, zachovalý čtyřicátník, nám v tu chvíli vůbec nepřipomíná nějakého strašidelného hrobníka, ale spíše pohádkového dědečka, vytahujícího nás z mega šlamastiky.

Máme totální mega štěstí, že měl omylem zdvojenou jednu rezervaci a má tedy v jinak nacvakaném ubytování jeden volný pokoj.

Malilinký, s místem jen na manželskou postel a metrem koberce kolem ní, ale dokonce se soukromou sprchou a wc!

Ani vteřinu nepřemýšlíme a rádi mu platíme 90 dolarů.

Klukům ustele na matračkách na té mini zemi, a všichni si užíváme teplou sprchu a voňavé peřiny!! Aaaaaach!

Nikdy bych nevěřila, jak nesmírně si člověk může vážit takovýchto, doma naprosto standardních, věcí.

Sice jsme dnes skoro vůbec nejedli, ale přeskakujeme i večeři, šoupneme se do pyžam a užíváme si aspoň těch pár hodin luxusu, co nás čeká.

Budík nám totiž zazvoní už za 3,5 hodiny, rozhodli jsme se nevzdat to a zkusit štěstí opět osobně u terminálu v přístavu.

Musíme se přece odtud dostat!

Postel je úžasná a pohodlná, ale 3 hodiny v ní jsou mi stejně nanic.

Oka totiž bohužel stejně nezamhouřím a pro jistotu raději co pár minut kontroluji na mobilu aplikaci s jízdenkami na trajekt, jestli se tam nějaké volné místo na nejbližší plavby neobjeví.... Marně.

O půlnoci už to nevydržíme, potichounku se oblečeme, kluky necháme spát a my se vykrademe z pokoje.

Pěšky si to zamíříme k nedalekému přístavu. Sice je to nakonec asi 2 km tam a 2 km zpět, protože strážní nás nenechají krosnout to přímo nejkratší úhlopříčkou, ale plni očekávání prostě jdem a držíme si pěsti, ať to klapne.

U terminálu pár ospalých cestovatelů, naštěstí žádné fronty a za přepážkou sice zmrzle, ale celkem mile vypadající pán.

A jupíííííí! Máme štěstí!!!! Sice nám sehnal lístek až na čtvrteční večer, ale máme ho!

Spadne nám obrovský kámen ze srdce a vůbec už nestresujeme z toho, že do Wellingtonu dorazíme až o půl desáté večer, bude už čtvrtek, celá země tedy v karanténě a my zase nebudeme mít, kde spát....

Prostě hlavně, že přeplujeme. Hurááááá!

Ráno si u Garyho okamžitě kupujeme ještě jednu noc, užíváme si free snídaně (sice jen toasty s marmeládou a kafe/čaj, ale chutnají prostě skvěle) a prožíváme konečně zas jednou pohodový, slunečný a teplý den.

Tak do čtvrtečního večera máme o nás postaráno, to je paráda.

Dochází mi, že ač to je kolikrát totálně stresující a bezvýchodně vypadající, učím se konečně radovat z maličkostí, radovat se z přítomnosti a neřešit až tak moc budoucnost... Že by konečně?!

Zázraky se dějí

Je čtvrtek ráno, celá země je od půlnoci v totální karanténě, pohyb osob je zakázán a vše hlídají policisté a armáda. V deset vyklidíme náš pokoj a jsme připraveni přinejhorším nasednout do auta, přesunout se do přístavu a čekat tam na parkovišti 8 hodin do odjezdu našeho trajektu.

Gary nás opět mile překvapí, vůbec nás nevyhazuje, naopak nám nabídne, že ve společenských prostorách hostelu můžeme počkat, než nám to pojede.

Nejsme tu sami, pár dalších lidí v podobné situaci kontroluje zprávy na mobilu, či se snaží odreagovat u pingpongu nebo kulečníku.

Jeden z cestovatelů využije spoustu volného času po svém, vezme si mobil s akordy, sedne ke klavíru a učí se hrát .... Kdoví proč si pro začátek vybral krásnou, ale podivně smutnou písničku...

Prohodíme pár slov s milým, postarším Američanem, který se tu zaseknul úplně a vlastně se ani vůbec nedivíme tomu, že je vděčný za to, že může být v karanténě tady, v zapadlém hřbitovním hostelu, ve vylidněném městečku, než někde v přeplněném New Yorku (i když tento pán to ještě neměl nejhorší, byl někde ze severu Ameriky, od Kanady).

Milion a jeden důvod k vděčnosti.

Naše situace je přece jen poněkud jiná. Po včerejším několikahodinovém (a bohužel marném) shánění nějakého vhodného, samostatného ubytování na severu ostrova, které by nás nestálo na 13 dní zbývajících do odletu (který ani nemáme jistotu, jestli vůbec dopadne), všechny naše úspory, se nám ozvali naši známí z Aucklandu (které jsme nikdy osobně neviděli a komunikujeme jen přes FB), že udělají vše proto, aby nám pomohli.

A dokázali nemožné! Od nějakých svých místních známých nám opravdu domluvili nádherný víkendový dům u jezera Taupo, kde můžeme být tak dlouho, jak to jen bude potřeba.

Jsme tak nesmírně vděční, že se to ani nedá popsat. Komunita Čechů a Slováků tu funguje naprosto ukázkově, každý dělá, co je v jeho silách a většinou naprosto nezištně!

Když vidím u parkoviště před trajektovým terminálem tu spoustu mladých, ale často i o dost starších lidí, než my, rozdělávajících si stany mezi keři, nebo nocujících jen ve spacácích na trávě pod širým nebem (při nočních teplotách klesajících k nule), protože prostě neměli ještě to štěstí a nesehnali žádné lístky na trajekt a taky nemají dost peněz na to, aby si zaplatili noc v hostelu (a nikde jinde to tu v okolí už vlastně nejde, protože všechny kempy jsou zavřené), až mě mrazí a jsem vděčná ještě o to víc.

Z domu nám chodí spousta podpůrných zpráv, vláda prý údajně organizuje už i nějaký záchranný evakuační let do Evropy.... Věříme, že to dobře dopadne a snažíme se z této zkušenosti poučit, co to jde.

A hřeje nás u srdce, když slyšíme, že Ostrava díky Corona kolapsu průmyslu hlásí nejčistší vzduch za posledních 10 let, mezi sídlišti se vesele prohánějí zajíci a v kanálech italských Benátek plavou delfíni!

Příroda to očividně potřebovala a my nejspíš též. Vždyť jsme všichni bojovali s přepracovaností, přetížeností, stresem.... A teď máme totální opak a nevíme, jak to všechno uchopit a užívat si toho, že vlastně nemusíme (a nemůžeme) dělat vůbec nic....

Jedno jsme si ale ověřili dokonale:

KDYŽ NĚCO OPRAVDU CHCEŠ A UDĚLÁŠ PRO TO MAXIMUM, 

TAK TO DOKÁŽEŠ! 

Naše putování po Zélandu, ještě před Covid-19,

najdete na těchto odkazech: