Portugalsko 2021

Země, která mi učarovala již před lety, když jsem tu měsíc v Algarve prodávala bohatě se tvářícím turistům time-share a krmila se všudy přítomnými, lahodnými pomeranči přímo ze stromů :-) Konečně nastala ta pravá chvíle přestat o rudých pískovcových útesech básnit mým chlapům doma a vzít je sem to vše zažít na vlastní  kůži!

Původně jsme sem vlastně jeli opět na workaway. Ještě na severu Španělska jsme se totiž online domluvili s fajn znějící multikulturní rodinkou, žijící na portugalském jihu, poblíž městečka Tavira, že u nich pár týdnů pobudeme a pomůžeme.

Občas ale člověk míní a plánuje a nakonec to dopadne úplně jinak, což se nám stalo i teď. Než jsme totiž sjeli Španělskem dolů, situace se změnila, rodinka už o pomoc nestála, nebo se spíš dohodla mezitím s někým jiným,  my už ale v tu chvíli byli dole u Gibraltaru a přišlo nám škoda plánované Portugalsko vynechat.

Čerstvě jsme oslavili 2 měsíce na cestě, domů se nám ještě nechtělo, tak jsme sedli na internet a našli si náhradní workaway působiště. Sice už ne na jihu u moře, ale severněji ve vnitrozemí a další pak na západě u úchvatné surfovací mekky Nazaré, nicméně jsme si díky tomu projeli takřka celou zemi křížem krážem a mohli si uvědomit, jak dobře se v ČR máme, ač si toho mnohdy nevážíme.

Když jsem tu byla poprvé, v roce 2003, vůbec mi to nepřišlo, určitě i díky tomu, že jsem se pohybovala jen na turistickém jihu. Teď ale, hlouběji ve vnitrozemí,  si nešlo nevšimnout polorozpadlých, ošuntělých domů, stařičkých aut (i náš 8 let starý Citroen tu byl luxusní auto a dokonce lepší, než měla místní policie) a smutných, jakoby šedých, shrbených portugalců, bez úsměvu na tváři...

Není se čemu divit. Ceny i v supermarketech tu byly běžně trojnásobné než u nás v ČR (a to kvalita potravin byla naprosto hrozná), benzín stál přes 40Kč za litr (a byl tak dražší než ve Švýcarsku) a když se člověk bavil s místními a zkoumal, jak tu dovedou ti lidé žít, když průměrná měsíční mzda je jen 450 EUR, tak byl ubezpečen, že to s odřenýma ušima jde, pokud bydlí 3 generace spolu v domě a jedí vepřové maso (to jediné tu bylo levnější, než doma u řezníka), zelí a fazole...

No, to chceš.... I to se ale do pár let nejspíš změní, usedlosti na vesnicích i domy u moře ve velkém skupují Angličané, Němci a hordy Holanďanů. Portugalsko tak časem získá upravenější a luxusnější tvář, ale s velkou pravděpodobností na úkor místních obyvatel, kteří se díky pro cizince vyšroubovaným cenám už k vlastní nemovitosti jen tak nedostanou...

Aby to ale nevyznělo jen negativně a melancholicky, pobyt určitě stál za to! Opět jsme zažili několik NEJ a nezapomenutelných zážitků, potkali spoustu inspirativních a skvělých lidí a dozvěděli se a uvědomili si tolik věcí, že kdyby za nic jiného, tak za to to stálo 100%!

Monte Gordo

Na jihu Portugalska, těsně za hranicemi se Španělskem jsme úplně po haluzi objevili tento klenot a strávili tu krásné 4 noci a večery s NEJ západy slunce EVER!

Turistické, ale teď v listopadu už naprosto vylidněné, městečko, s nekonečnou, širokou, 14km dlouhou pláží s jemňounkým bílým pískem, spoustou mušliček, škebliček a stovkami racků, co se drží poblíž místních, i teď aktivních rybářů.

Zjistili jsme, že jih Portugalska je proslavený nejen typickým rybolovem, ale také lovem škeblí a srdcovek a každý večer obdivovali místní muže, kteří povětšinou přijeli až k vodě na kole, pobrali si své "nářadíčko" (dlouhou tyč, s kovovým košem a sítí), zapálili si cigaretu a vykročili vstříc vlnám. Když jsme jednoho takového pána viděli poprvé, lekli jsme se, že máme tu čest se samotným vodníkem, protože nám nešlo do hlavy, proč s tou tyčí, v oblečení, s kšiltovkou na hlavě a cigaretou v puse míří do hloubky a vůbec mu nevadí, že se namočí...

Až google nám napověděl, co asi právě dělá a sami jsme si pak podle internetového návodu lov vyzkoušeli :-) neúspěšně :-) Abychom ale neutrápili naše dospívající jedlíky hlady, koupili jsme si na trhu jedlé kaštany a maniok, ze kterého jsme si upekli mňami chipsy. Když teda bereme v zeměpise tu Afriku, a tohle je jeden ze základních pokrmů místního obyvatelstva, museli jsme jej přece otestovat.

Vila Real de Santo António a chameleoni

Keškovací výlet, kdy si musíme vyrobit "Neessitas ferramenta especial" (alias 2-3 klacky svázané k sobě provázky, co kluci naštěstí našli den předtím na pláži a měli je v kapse), abysme na ty krabičky mnohdy ve 4 m výšky dosáhli :-) Kešek bylo požehnaně a my mezi ostatními návštěvníky NP Mata Nacional das Dunas Litorais, kteří sem stejně jako my přišli obdivovat volně žijící chameleony, vypadali s tou obří tyčí minimálně funny :-)

PS. chameleona jsme neviděli ani jednoho, a to jsme prošli tolik křovisek, jako málokdo

Castro Marim a plameňáci

Procházka mezi stále funkčními salinami a na kopec,  k opravenému kostelu, náměstíčku a replice větrného mlýna. A nikde nikdo, bohužel ani ty plameňáci, co tu měli být :-)

Tavira

Procházka městem a výhledy z hradeb. Výlet lodí na nedaleký ostrov Ilha de Tavira, procházka, keškování a zpět domů už pořádně hladoví, hlavně Kubíček, který nám roste jako z vody a dnes ráno jsme zjistili, že mu jsou malé všechny kraťasy :-)

Castelo Branco - workaway u Cary & Richarda

Cary a Richard, dva angličtí důchodci, co se poznali až ve zralém věku, rozvedení a s velkými dětmi a vnoučaty. Dali se do kupy, procestovali na lodi kus světa a nakonec se usadili na portugalském venkově, aby svou lásku věnovali opuštěným, nemocným a starým psům z útulku. Právě těm, které by si už nikdo nevybral.

Místní zákony povolují chov 6 zvířat na rodinu. Oni měli tou dobou plný počet a naším úkolem bylo Linot, Pepu, Lulu, Gigi, Ninu a Estrelinu venčit a pomoci prostříhat ovocné stromy na zahradě... Nic, co bychom nezvládli :-)

Spíše právě naopak, během pár dní jsme vypleli a prostříhali, co se dalo. Fíkovník i olivovníky měly novou fazónu a psi s námi naběhali tolik km, jako asi za celý život ne...

Cary a Richard se o nás starali jako o vlastní a krmili nás samýma dobrotama. Cary denně vařila teplé jídlo, kupovala křupavé bulky, čokoládové müssli, spoustu ovoce a zeleniny a zmrzlinu...

Až nám to bylo opravdu trapné a připadali jsme si, že děláme nic na to, kolik je na jídle stojíme.

Jsou věci v životě, které ale člověk až tak úplně asi nepochopí. Když bylo kolem vše v zahradě a kolem domu vysmejčeno a dopracováno a my už fakt neměli do čeho píchnout, rozhodli jsme se odejít dál.

Cary a Richard naopak byli smutní, že už jdeme, že můžeme ještě zůstat, že by se jim hodil někdo, kdo pejsky pohlídá pár dní přes Vánoce, když jedou pryč... že nám i zaplatí...

Vánoce ale byly až za měsíc a nám už to zahálení opravdu vadilo, tak jsme se omluvili a po 10denním pobytu zvedli kotvy. A oni nechápali... Jedno nám to ale ukázalo, lásku ke zvířatům, zvláště k fence Linot, kterou jsme si opravdu skoro nabalili a odvezli s sebou do ČR. Cary nám to sama několikrát navrhovala... Prostě fakt haluz, ale bylo to fajn.

Mimo jiné jsme tu taky zjistili, že v Portugalsku jsou obrovské hektary eukalyptových lesů, ze kterých Ikea vyrábí svůj nábytek. Jak se procházky se psy hodí do zeměpisu :-)