Norsko 2022

11.09.2022

Dávný sen našeho Ondráška a naše vůbec první EVER cesta na sever. Kdybychom tušili, jak nám Skandinávie učaruje, byli bychom vyrazili už dávno! A to nejen kvůli polární záři!

Jako už tradičně, skrz webovky  www.workaway.com si již doma vytipujeme několik super míst, které by stálo za to navštívit a pro začátek se rozhodujeme přijmout nabídku pomoci na naprosto nádherné Huso Lodge & Farm poblíž lyžařského střediska Hemsedal.

Za 25 hodin pomoci týdně máme možnost bydlet v útulném apartmánku s nádherným výhledem, jíst křupavou, čerstvou zeleninu přímo ze zahrádky a potkat se s naprosto úžasnými lidmi téměř z celého světa.

Majiteli resortu jsou Američanka Danae a Nor Bjorn, ale v práci se potkáváme také s milou Španělkou Ainarou, kutilem Mariuszem z Polska, norským dědou Oddem, šikovným francouzským fešákem Negim, pracovitou, usměvavou Slovenkou Simonou... a dalšími skvělými lidmi ze sousedství.

V mžiku se cítíme jako doma a užíváme si jak milé společnosti a saunování s výhledem na jezero, tak i nesčetných úžasných výletů do okolí a komparzování pro @adventuretiller, který zrovna pro Huso točí promo videa :-D

Trek na Skogshorn

9,6 km krásnou přírodou & vystoupaných poctivých 833 metrů výškových

První z našich výletů dle brožurky TOP20. Rovnou přeskakujeme zelenou a modrou kategorii těch jednodušších a vybíráme tento "červený" :-)

Brožurka slibuje nejznámější a nejnavštěvovanější horu v širém okolí a krásné výhledy na blankytná jezera pod ní....

Je lehce po 8h ráno a na parkovišti v 903m.n.m. jsme první a jediné auto. Jak jinak :-D Všude kolem se rozprostírá mlha a je jen lehce nad nulou.... ideální den na pořádný norský trek :-D Během půl hodinky ale vylézá sluníčko a my se vysvlékáme do triček a vyhrnujeme kalhoty nad kolena. Osvěžíme se v průzračném potoce - Ohlson to vezme vážně a skončí tam až po břicho a pak už šplháme nahoru. Naštěstí sem před pár lety v rámci nějakého projektu pozvali sherpy z Nepálu, kteří zvládli v drsném terénu postavit kamenné schody a cestu tak o dost upgradovat. I tak ale byla opravdu náročná a mákli jsme si jaksepatří. Šotolina podkluzovala, slunce pálilo a kolena docela dostávala zabrat. Ale zvládli jsme to!

Na vrcholu jsme si dali zasloužený oběd - chleba se sýrem a tradiční losí klobáskou a kochali se dechberoucím výhledem, plnili plíce štiplavým horským vzduchem a pozorovali mraky, plující zběsile pod námi. K odchodu nás popohnala až ledová zima, vkrádající se i skrz znovu oblečené mikiny a bundy. Příroda je proste úžasná! A netrvalo ani 2 týdny a vrcholek hory pokryla čepice sněhu. Tu už obdivujeme ale jen z povzdálí, z tepla sauny u jezera :)

Vysoko nad vodopády Hydnefossen

v šíleném vichru kolem jezera Hodnetjedne a vrcholů Storehoden (1482m.n.m.) a Veslehodn (1300 m.n.m.)

Další červený "brožurkový" výlet, který by vypadal a dopadl asi úplně jinak, nebýt opravdu ohromného (jak komentovala kamarádka Ivanka, která má na tuto krásnou zemi své stále ještě velmi živé vzpomínky: "typicky norského") vichru.

Původně plánovaných 8,4 km jsme osekali na bídnou ani ne polovinu, kdy jsme i tak byli rádi, že jsme jezero obešli, aniž by nás do něj vítr z cesty sfouknul.

Hledání pěšinek bylo mimochodem dobrodružství samo o sobě, značení pokulhávalo a xkrát jsme přeskakovali rašelinové bažinky, když jsme sešli z cesty :-)

Surová, divoká příroda, začínající se barvit do podzimních barev, stála ale 100% za to!

Trolltunga & vodopád Voringsfossen

"Must see" pro každého návštěvníka Norska a 230 krásných, nezapomenutelných kilometrů i pro nás ...

Předpověď počasí slibuje na příštích pár dní sluníčko a krásných norských podzimních 12 stupňů, tak neváháme ani minutu, domlouváme si den volna navíc a vyrážíme přes nádhernou plošinu plnou jezer až do městečka Odda, kde jsme si přes booking zamluvili apartmán.

Cestou si připadáme jako v pohádce, nebo přinejmenším aspoň v Kanadě - obklopeni vodou, různobarevnými stromy, stovkami dřevěných chatiček - norských víkendových domečků, mnohdy bez elektřiny a tekoucí vody... a s výhledem na ledovec Hardangerjokulen ...

Malou vadu na kráse to ale přece jen má - klikatou silnici lemují mohutné sněhové tyče, teploměr v autě ukazuje mrazivé 3 stupně a my se začínáme strachovat, že jsme na zítřejší trek podcenili oblečení...

Naštěstí stačí sjet dolů z hory a u vyhlídky nad vodopádem Voringsfossen se svlékáme opět do triček. Tato nepatrná odbočka z cesty rozhodně stála za to! Vodopád je úchvatný, i když se svou výškou dosahuje jen na "potupné" 83. místo v norském žebříčku.

Druhý den, brzo ráno vyrážíme směr městečko Tyssedal (P1) a odtud strmou, úzkou a klikatou cestou vystoupáme až na parkoviště Skjeggedal (P2). Naštěstí ještě není ani 7 ráno a my potkáme jedno jediné auto do protisměru. I tak se celou cestu modlím... To je něco na mě! A to bych měla být z Madeiry, Kanárů i švýcarských horských přejezdů zvyklá...!

Autíčko to naštěstí dá, na P2 dorazíme v pořádku a já v automatu kupuji za 200 NOK mýtné za silnici vedoucí až nahoru, kam to nejvíc jde, na parkoviště Mågelitopp (P3). Poučeni z minulých zkušeností se rozhodujeme nešetřit na nesprávných místech a užít si výlet na pohodu.  A navíc po propočítání zbývajících možností zjišťujeme, že tato varianta je v 5 lidech nejen nejpohodlnější, ale dokonce i nejlevnější, byť nás parkovné přijde na 600 NOK/den (aktuálně přepočítáváme kurzem 1NOK=2,5 CZK)

Náš Citroenek se sice musí ještě kousnout a vyšplhat 17 drsných zatáček s převýšením 400m na 4km, ale příjemně nás překvapí a dá to se stejným přehledem jako Tesla jedoucí před námi (OK, místy sice na jedničku, ale přesto jsme na něj hrdí ;-)!

Koleje do nebe

Všímáme si dnes již chátrajících, vysokánských, strmých kolejí - pozůstatku po Mågelibanen, lanovce, která byla v letech 1911-1912 postavena pro přepravu dělníků a materiálu do hor a počátkem 21. století také hojně využívána turisty, mířícími na Trolí jazyk. Než ji v roce 2010 zavřeli nadobro... A uvědomujeme si, že to jsou přesně ty koleje, na které jsme před 15 lety narazili na netu při plánování našeho norského dobrodružství, které tehdy nakonec nedopadlo... a klepali jsme si na čelo při čtení cestopisů odvážlivců, kteří je tenkrát při výstupech na Trolltungu používali jako zkratku! Uf! Jsem ráda, že nám tu mezitím postavili už tu asfaltovou cestu! 

Mrazivé azuro jako z pohádky

Samotný trek nás příjemně překvapil. Ano, byl dlouhý, 22 km v kuse a terénem běžně nechodíme.... ale pohodovým tempem jsme jej zvádli za cca 7 hodin, včetně focení a půlhodinové svačiny v cíli :-).

Výhledy byly úchvatné. Na jezero Ringedalsvatnet, ve kterém se jako v zrcadle odrážely strmé stěny okolních hor... Na ledovec Folgefonna, který je třetím největším pevninským ledovcem v Norsku ... Na glampingové stany uchycené nad strmým srázem naproti nám ... A lidí cestou tak akorát, občas někoho potkáme, usmějeme se, prohodíme pár slov a zase máme tu nádheru jen pro sebe...

Ještě to odpoledne vyrážíme zpět "domů" do Huso Lodge, objíždíme úchvatný Hardangerfjord a žasneme, kolik ovoce se v jeho okolí pěstuje! Jablka, švestky, třešně... desítky sadů zasazených do okolních kopců a za každou druhou zatáčkou u cesty malá, samoobslužná budka ve stylu "vyber si a zaplať". Jsme nadšení a zároveň ve skrytu duše smutní, že to takto nemůže fungovat i u nás doma...

Vyhlídka Storhovda (1075 m.n.m.) & Geiteberget (826 m.n.m.) 

nádherný podzimní trek s těmi nejúžasnějšími výhledy

12 km nahoru a dolů a troška bloudění na závěr. Ty výhledy, brusinky a borůvky ale byly TOP! Nepřestáváme každý den děkovat a být vděční za to, že tady můžeme být!

Na viděnou, Huso!

Protože přestat se má v tom nejlepším...

Tři a půl týdny utekly jako voda. Sklidili jsme celou úrodu ze zahrady, připravili záhony na zimu, navozili hnůj a kluci naskládali hromadu dřevěných koláčů větší, než jsou oni sami... A to jako že rostou každým dnem!

Užili jsme si nespočet úžasných procházek k okolním jezerům a několik nezapomenutelných saunovacích večerů ...  viděli norskou svatbu i trénink psího spřežení .... Ale hlavně jsme získali další spoustu přátel!

Odjíždíme s pocitem, že opouštíme milovanou rodinu a s malým semínkem naděje, že to snad není naposled a že se ještě uvidíme....

Bjorn s Danae nás lákají a zvou na jarní lyžovačku, plánují, že nám všem koupí skipasy a že budem spolu taky chodit na běžky a skialpy...  a my se zasněně usmíváme, zatímco tichý hlásek úplně vzadu v hlavě křičí sebevědomě, že my přece 2x na stejné místo nejezdíme, že je to hloupost!

Nebo že by stálo za to změnit své zajeté zvyky a koleje? ...

Vzhůru na sever!

aneb jak si zamilovat kempování v dešti...

Moudrá slova neznámého autora říkají, že když chceš, aby něco zmizelo, musíš to začít milovat.... A tak, den co den, ráno co ráno, vstávám s pocitem, že miluji déšť, vítr, zamračenou oblohu a šedo :-) Nebo se o to alespoň ze všech sil pokouším!

Po třech a půl nádherných, pohodových týdnech na Huso Lodge & Farm jsme opět vyrazili na cestu. Další "workaway" jsme prozatím sice žádný domluvený neměli, ale i tak nás to táhlo poznat i zbytek této nádherné země, vidět na vlastní oči stáda sobů a třeba i nějakého toho losa a zažít polární záři... Výzva byla ale trošku v tom, že naši hostitelé z Huso - Bjorn a Danae nasadili velmi vysokou laťku a my si říkali, že než za každou cenu vzít cokoliv, a práci kdekoliv, raději pojedeme prozatím na vlastní pěst a necháme se překvapit, co se třeba naskytne cestou.

You tube návod jak podojit krávu

A opravdu, hned první den nám přišla zpráva od Sigurda z vesničky Sykkylven u Geiranger fjordu, že jeho švagr ráno nešikovně upadl na farmě a zlomil si ruku a potřebuje pomoct s dojením svých 6 krav a starostí o ně a dalších 6 telat...

Ke Geiranger fjordu jsme měli zrovna namířeno, slovo dalo slovo a my se na vycházce k nádhernému ledovcovému splazu Briksdalsbreen dohodli, že do toho jdem!

Večer si ještě pro jistotu pouštíme několik instruktážních videí o dojení na youtube...

Kdo je připraven, není zaskočen :-)

Briksdal glacier

tam, kde je svět ještě v pořádku

Ano, i tento ledovec se sice každodočně zmenšuje, splaz, který my jsme viděli vysoko nad jezerem, sahal ještě před deseti lety do jeho průzračné vody....

Ale ta surová krása okolní přírody byla něco nepopsatelného. Ubytovali jsme se v kempu Melkevoll Bretun přímo pod okolními štíty a v pozdním odpoledni, s čelovkami v kapsách, ještě vyrazili tu krásu prozkoumat...

A bylo to úžasné! A navíc, opět nikde ani noha a my měli toto kouzelné místo jen sami pro sebe! A to jsme cestou míjeli zastávky a nástupní platformy turistického vláčku, který tady v sezóně senzace chtivým a pohybu neschopným turistům pomáhá překonávat těchto několik málo snadných kilometrů... Podzim má své kouzlo! I dešti a zimě navzdory!

Prázdné kolo a do nejbližšího města pěkný kus cesty

Díky okolním úchvatným scenériím se nám podaří dokonce i pozapomenout na další výzvu, která nás potkala po příjezdu do kempu - Honzík si všimnul, že máme nejspíš píchlé pravé zadní kolo.... To chceš, když jsi sice na nádherném místě, obklopená vysokánskými horami a se zurčícím vodopádem přímo za zády, ale máš to 20km do nejbližší civilizace...

Volali jsme majiteli kempu, jestli náhodou nemá kontakt na nějaký servis a domluvili jsme se, že ráno dorazí za námi a pořešíme to.

Tu noc jsem spala jen napůl. Stále mi vrtalo hlavou, jak to ráno "ošéfujeme", protože píchlé kolo je věc jedna, ale když to člověk zkombinuje s faktem, že v rámci úspory rodinného rozpočtu zapře pro účely ubytování jedno dítě a psa (což by za standardních okolností prošlo naprosto bez povšimnutí, protože recepce už takto mimo sezónu nefunguje a ráno bychom prostě chatku uklidili, nechali klíčky ve dveřích a tradááá....), tak už toho je přespříliš.

Když je ráno moudřejší večera...

Pán z kempu po snídani zavolal, že nakonec nedorazí, ale máme dojet my k němu domů, že má v garáži kompresor a kolo nám dofoukne....

Kolo bylo po celé noci sice už docela prázdné, ale naštěstí ne úplně, takže ty 2km ke kompresoru to zvládlo...

Jakoubka s Ohlsonem jsme vysadili pod kopcem s tím, že po dofouknutí je opět naložíme a pán tím pádem na náš malý ubytovací šetřící podvod nepřijde... Bohužel dost nepříjemně mrholilo, ale Kuba i pes to zvládli statečně....

A věřte nebo ne, tak s dofouknutým kolem jsme dokázali dojet bezpečně až do takřka 40km vzdáleného městečka Stryn, kde nám z něj za 250NOK (625 Kč) šikovný mechanik v servise za benzinkou (co mimochodem na full time dělá číšníka na zaoceánské lodi) během deseti minut, co celá oprava trvala, vytáhl zavrtaný VRUT.

Geiranger fjord

bez davů, bez projížďky lodí a bez pohledu na vodopád Sedm sester, zato v typicky norském počasí

Míříme si to k naší vesničce s krávami, prší a my se rozhodujeme zastavit na vyhlídce a tento TOP turisticky navštěvovaný, do UNESCO zapsaný, 15 km dlouhý fjord, si prohlédnout alespoň z výšky. Porovnáváme pohled skrz zábradlí s prosluněnými fotkami na naučných tabulích a po 5 minutách to vzdáváme a plánovanou obědovou pauzu si užíváme v nepohodlí auta. Výhled máme sice omezený, ale zato teplo a sucho... A to se počítá. Zvláště v Norsku :-)

Tour de camp

protože sehnat ubytování v pro nás 5 a Ohlsona v hotelu se snídaní, za cenu, kterou jsme ochotni akceptovat, fakt nezvládáme :-)

I tak je to docela mazec. Zaprvé ty norské ceny. Kdyby mi někdo loni řekl, že dám za mini chatku v kempu se společnýma sociálkama 3000 Kč/noc, nevěřila bych. A to tam ještě většinou jsou jen 4 postele, tak se buď mačkáme nebo jeden z nás spí na zemi....

A pak taky zjišťujeme, že více než polovina kempů v září ukončila sezónu a čím severněji se ocitáme, tím se zvětšují vzdálenosti mezi tou hrstkou ještě otevřených...

Pomyslnou třešničkou na dortu byl náš předposlední "úlovek" před trajektem na Lofoty, kdy jsme za 1500 Kč/noc skončili v malé, nevytopené, dřevěné chatičce se 2 dvoupatrovkama, stolem a 2 židlema. Sice s elektřinou, ale bez vody a o wc ani nemluvě... Jen jsme později objevili kadibudku v nedalekém lesíku...

Čůrat jsme stejně chodili za chatku, protože venku lilo jak z konve a než bychom doběhli kamkoliv dál, byli bychom promočení na kost.

A aby toho nebylo málo, tak mě ze spaní budily noční můry o tom, že se odtud už díky rozvodněným, bahnitým kalužím nikdy nedostaneme... No řekněte sami, kdo by to byl řekl, když ta roztomilá, červená chatička na třetí fotce vypadá tak idylicky :-D

Severní polární kruh

jupíííí, slavnostně dorážíme na 66° a 33' severní šířky

V rámci školy i vlastní zvídavosti googlíme, že je to vlastně myšlená kružnice, která protíná všechna nejjižnější místa na severní polokouli, z nichž lze vidět po 24 hodin Slunce za letního slunovratu - tedy, kde Slunce za letního slunovratu nezapadne za obzor, a na nichž Slunce za zimního slunovratu nad obzor nevyjde.

My vidíme kolem jen mlhu :-D a návštěvnické centrum má pro letošek už také zavřeno, takže se zde zbytečně dlouho nezdržujeme a vyrážíme dál.

Po pár kilometrech vidím u cesty své první stádo sobů... pasou se zmrzlou trávou, jako by se nechumelilo... a to jako, že v noci fakt nachumelilo! Naštěstí zatím jen na vrcholcích hor!

A pro ty, co se podivují, jak to dopadlo s těmi krávami a zlomenou farmářovou rukou.... Tak nakonec to neklaplo a dojičky z nás nebudou, alespoň prozatím :) Přednost totiž dostal helper z Ukrajiny, který už nějaký pátek pomáhá Sigurdovým sousedům...

Vodní víry Saltstraumen

jedny z nejsilnějších přílivových proudů světa

A údajně také úžasné místo na potápění, s velmi bohatým podmořským životem.

Nám pro tentokrát stačí jen obdivný pohled dolů z mostu a kroutíme hlavou nad japonci v loďkách, kteří si zaplatili drahou komentovanou prohlídku, ale 100% toho z vody vidí méně, než my zdarma z výšky... :-D

Dnešní rychlost proudu vody sice určitě není naučnými cedulemi slibovaných až 40km/h, i tak se nám ale tají dech při pomyšlení, že mezi fjordy se každých 6 hodin vymění 372 milionů kubických metrů mořské vody. Opravdu wow!

Lofoty

protože je skvělé plnit si své sny

Snad poznamenáni týdnem deště, jednodenních nocování v kempech a věčným vybalováním a nabalováním ...

A nebo snad tím, že 3,5 hodinová cesta trajektem z Bodo byla naprosto strašlivá ... mořskou nemocí 99% pasažérů, nás nevyjímaje, počínaje a faktem, že Honzík ji s Ohlsonem musel celou strávit v zamčeném podpalubí, protože psi měli nahoru vstup zakázán, konče...

V každém případě vůbec necítíme výčitky z toho, že jsme se pro jednou "rozšoupli" a po večerním příjezdu na ostrovy se ubytovali v nádherném, tradičním rybářském "rorbua" domečku přímo u moře, ve kterém se dají bez nadsázky lovit ryby přímo z kuchyňského okna.

Rybářské vesničky Sørvågen, Å a Reine

Prší a prší. Už snad týden v kuse... A když náhodou na chviličku přestane, člověk si může být 100% jistý, že do deseti minut začne zase....

Ohlson se za celý svůj život nesprchoval tolikrát, jako za těch pár týdnů v Norsku...

Ale my se nedáme. Odvážně se vydáváme na treky i přes všudepřítomné bahno a s vědomím, že opět budeme muset čistit a sušit boty....

A když je krize největší, prdíme na dress code a vyrážíme v gumákách, které jsme původně zamýšleli používat jen na práci na farmě.

Asi 2x vykoukne na pár minut sluníčko a ukáže nám v celé své kráse ta nádherná panoramata, která jsme znali donedávna jen z fotek... Ááááách!

Ludvigbua @Stamsund

Po 3 dnech strávených na úplném jihu ostrovů (Moskenesøya) se přesouváme do jejich středu, kde máme zamluveno ubytování v dalším rybářském domečku.

Check-in máme ale až odpoledne, tak se cestou rozhodujeme ještě pro jeden malý trek, vedoucí skrz kamenné pole na druhou stranu ostrovů, k pláži Kvalvika.

Opět prší. Začátek treku vypadá ale slibně, pochvalujeme si bytelné dřevěné lávky a šplháme svižně nahoru... Ty ale po chvíli končí a začíná tradiční bahno a všudupřítomná voda... Nepropadáme panice, kde to jde, hopkáme z kamene na kámen a snažíme se šlapat mimo největší kaluže, i tak ale po pár minutách v botech čvachtáme...

Ach jo, zase budeme shánět nějaké papíry na vycpání... Ještě, že ve většině apartmánů bývají papírové kuchyňské utěrky!

Vesnička Stamsund s jen málo než tisícovkou obyvatel má zvláštní, nezapomenutelnou atmosféru. Kombinace moře a houkajících rybářských lodí... chudých, takřka vybydlených dřevěných domků.... několika továren na zpracování ryb, které jdou cítit na sto honů... lyžařského střediska nad jezerem.... nádherných milionářských novostaveb s prosklenými stěnami a výhledy na moře.... vysokánských kopců se zasněženými špičkami.... desítek vojenských bunkrů z 2. světové války.... spousty zde žijících umělců... a 3 funkčních divadel....

Zažijeme tu tak obrovský vítr, že několikrát v noci vstávám a kontroluji naše auto, jestli ještě stojí pod okny a neskončilo náhodou v moři... a pohodu, kdy díky neustálému silnému dešti opravdu nemůžeme nic moc jiného, než si číst knížky a hrát kanastu :-)

A v jeden speciální, nepršící den, vyšplháme na kopec Kattberget (158m.n.m.) a ještě o chlup výš a kocháme se nádhernými výhledy na všechny strany...

Poslední zastávka na Lofotech @Strønstad

Projíždíme mezi špičatými štíty hor, kolem nádherných fjordů, tunely i klenutými mosty. Na mapách.cz sleduji pohybující se modrou tečku a co chvíli hlásím, že se přesouváme na další ostrov... cesty jsou úzké a klikaté, ale špičkové a my se ani nenadějeme a ocitáme se v hlavním městě ostrova Austvågøy a zároveň celých Lofotů, ve Svolværu.

Mise je jasná, nakoupit na 3 dny jídlo, protože je to poslední obchod cestou a do našeho pronajatého domečku to máme ještě stále 30min. jízdy autem... a užít si procházku s vůní moře...

Vše splníme hravě během hodinky. To je tak, když narazíte na hlavní město, které má i s okrajovými částmi lehce přes 5.000 obyvatel...

Dumpsterdiving, aneb vyzkoušet se má vše...

Ani my ještě před pár měsíci netušili, cože to je a proč by to někdo dělal... Nicméně, po pročtení x blogů, komentářů a fb příspěvků na netu, jsme se rozhodli jej vyzkoušet také... A náš poslední, super norský úlovek byl právě tady ve Svolværu.

Možná jsem měla začít spíš vysvětlením: "Dumpsterdiving" znamená v doslovném překladu "potápění se do popelnic".

Už to slyším: "Fujtajbl! To je hnus! Jak jste mohli..." Nás samozřejmě napadlo v první chvíli to stejné... Nicméně, nejedná se o typické popelnice a kontejnery, jaké známe z našich sídlišť a ve kterých se hrabou špinaví bezdomovci, ale o odpadové nádoby supermarketů a obchodů, určené speciálně a výhradně na poškozené, prošlé či nějak jinak znehodnocené zboží.

A to byste nevěřili, kdo všechno v popelnicích tady v severských zemích loví, v žádném případě se nejedná o nějaké socky a pochybné existence, naopak mi to připadlo, že je to něco jako životní styl... hrozně hezky celou svou zkušenost popsali taky "Eaglesáci", které si dovolím citovat:

Dumpster diving je životní styl, který si každý může zvolit pouze z vlastní vůle. Dumpster diving nepraktikují lidé, protože nemají peníze na jídlo. Lidé ho dělají kvůli svému ekologickému a politickému přesvědčení. A právě tyto lidi, dumpster divery, já osobně považuju za lidi uvědomilé. Nepleťte si je s bezdomovci, protože to oni rozhodně nejsou.

Dumpster diving dělají lidé různých národností, různého věku, různých povah i různých zaměstnání.

Německý student, norský důchodce, americká teenagerka, francouzský cestovatel, dánská veganka, japonský turista, španělská hípísačka nebo i český podnikatel, jehož příjem je kolem 40 000 Kč měsíčně.

Ano, všichni tito lidé vybírají popelnice a právě dumpster diving je spojuje. Říká se jim FREEGANI.

A právě oni jsou proti konzumnímu nakládaní se zbožím a snaží se snížit negativní dopady spotřeby tím, že vybírají a následně i konzumují potraviny z kontejnerů. A to i přes to, že je to často považováno za krádež.

Takže tak... Za nás mohu jen konstatovat, že za ty 4 roky, které dělí jejich a mé zápisky se situace, minimálně zde v Norsku, malinko změnila. Freeganům v neprospěch, bohužel.

Většina popelnic a kontejnerů, na které člověk narazí, jsou zamčené na zámek a mnohé supermarkety si je již schovávají i do svých útrob... Nicméně, netvrdím, že najít nějaký "poklad" je již úplně nemožné. Sami jsme si náš norský jídelníček obohatili několikrát, ať už o banány (co byly sice přezrálé, ale jinak naprosto v pohodě), hrozny (v lehce poničené vaničce) nebo krevety (co jim ten den končila doba min. trvanlivosti)... a další mňamky...

Ano, i tohle je škola pro naše děti... Ta života...

Fiskebøl, Laukvika a bělostné pláže jako v Karibiku

Naše norské dobrodružství se pomalu ale jistě chýlí ke konci. Užíváme si toho, že přestalo konečně pršet a vyrážíme ven... lovíme kešky, procházíme se podél moře a sbíráme mušličky a bílý písek do naší domácí cestovatelské sbírky...

Neběháme sice bosky a nekoupeme se, naopak jsme navlečeni do bund a pohorek a z vrcholků okolních hor se na nás smějí čepice sněhu... ale i tak to má své kouzlo...

Jedno dopoledne si užíváme procházku k majáku ve vesničce Laukvika, kterou zakončujeme mačem v beach volejbale, který se po chvilce přemění v přehazovanou, protože zmrzlými prsty nejde přihrávat :-)

Další den se vydáváme na druhou stranu, do nedalekého přístavu Fiskebøl, ze kterého se až do roku 2007, kdy byl oficiálně otevřen severní úsek silnice E10, dalo dostat dále na sever pouze trajektem. Do té doby malebná a opěvovaná E10, začínající na jihu v městečku s nejkratším názvem "Å", končila po 170 km právě zde.

Mrazivé odpoledne a večery trávíme v našem pronajatém domečku... pečeme buchty...pijeme kávu...koukáme z okna na krávy pasoucí se u pláže a do obýváku na kluky, střídající v pravidelných intervalech hraní pingpongu na konferenčním stole a Fifu na playstationu...

Zítra opouštíme Norsko a točíme to zpět na jih... čeká nás skoro 3000 km, švédská laponská mekka Kiruna, trajekt z Helsinek to Tallinu, mini estonský workaway a polská Varšava...

A doufáme, že cestou potkáme alespoň jednoho losa a vyzkoušíme tradiční saunu, plovoucí na jezeře... A taky, že konečně uvidíme tu polární záři!

Tak dobrou, vyrážím ji vyhlížet... :)

A nebo se raději půjdu přitulit ke svému muži... Dnes, 15.10.2022 je to přesně 20 let od chvíle, kdy jsme spolu začali chodit!