Itálie 2023

17.04.2023

Udělali jsme si radost a pořídili si konečně větší auto a k němu rovnou taky parádní střešní stan Maggiolina. A protože nejsme žádní troškaři, první testovací jízdu jsme naplánovali rovnou na jih Itálie, vstříc jarnímu sluníčku.

  • V Itálii nakonec trávíme dva měsíce. Projedeme ji celou, odshora až dolů, takřka k Sicílii po jedné straně a po druhém pobřeží zpět (tachometr ukazuje po příjezdu cca 5000km).
  • Několikrát zahneme i hlouběji do vnitrozemí a nadšeně objevujeme úplně jinou tvář Itálie,  s lesy tak hlubokými a kopci tak strmými, že do nich noha člověka jen tak nevkročí a jsou doteď plné zvěře a dokonce i vlků a medvědů... Akorát to v nich není teda moc na trekování :-)
  • Ve většině země si potvrdíme, že je dobrý nápad, naučit se základní italské fráze, protože anglicky ani německy tu takřka nikdo nemluví, ale že lidé jsou tu stejně dobří a milí, jako kdekoliv jinde...
  • Že na jihu, v Kalábrii, je u silnic a na plážích mimo bary a resorty bohužel pořádný binec ... ale moře je tak blankytno-tyrkysové a průzračné, že by mohlo směle konkurovat Karibiku...
  • Že italský jih je skvělý, co se jídla týče, protože ceny potravin jsou shodné nebo i levnější, než v ČR a člověk si může pochutnat na domácích sýrech, buffalo mozzarele a lokálně vypěstované zelenině a ovoci...
  • Že dobrých těstovin a kávy se jen tak nepřejíte, takže si domů vezeme několika kilové zásoby :-)
  • A že všude je dobře, ale doma nejlépe... A je fajn se vrátit zpět, potkat se s kamarády, skočit po hlavě do pracovního procesu a užít si zas trochu toho stereotypu... Alespoň na chvilku :-)

Italská pohádka

Vyrážíme poslední březnový týden a snad poprvé v životě opravdu jedeme bez jakéhokoliv podrobnějšího plánu. Jediné, co máme relativně jisté, je domluvený workaway, někdy v první půlce dubna, v cca 1700km vzdálené horské vesničce Valva.

Pečeme si na cestu domácí müssli, do krabic od banánů balíme základní nádobí, plynový vařič a bezový čajík ze zahrádky a upřímně se na kempení a cestování všichni těšíme.

Před lety jsme si něco podobného vyzkoušeli na Novém Zélandu, tenkrát ještě bez psa, s obyčejným pozemním stanem pro nás dospěláky a Marťu, kdy Ondra s Kubou spali na motací matračce v autě, co zabírala dobrou polovinu kufru....

Ale i tak to bylo boží! Takže teď, s naší momentální výbavou a prostorem v Multivanu by to mělo být úplně na jiném levelu :-)

Park4Night - aneb naše první spaní "na divoko"

Užíváme si kafíčko a croissonek na naší oblíbené benzince za Prostějovem i protažení v našem milovaném Mikulově a procházku na tamní Kozí hrádek a Svatý Kopeček. Na cestu se posilňujeme ještě kebabem na náměstí a pak už hurá do Rakouska. Včera jsem stáhla "kempry" opěvovanou appku Park4Night a sami jsme zvědaví, kde dnes večer zakotvíme, řekla jsem si, že se začnu po nějakém místě dívat až jak se nám bude chtít zastavit.

Seebenstein (AT)

Projedeme Vídní a když uvidíme odbočku na hrad Seebenstein, zasazený na lesnatém kopci jen pár km od dálnice, sjíždíme. Appka slibuje parkoviště přímo pod hradem, park s dětským hřištěm a dokonce i volně přístupné wc vedle nedaleké Sparkasse. No neberte to.

Děti "odložíme" v parku na hřišti, vezmeme psa a vydáme se na hrad, který je sice zavřený, ale i jeho okolí je parádní. Než jej celý obtočíme, tak už se začíná pomalu stmívat. Po procházce nadšeného, zato však totálně špinavého psa propašujeme na wc a v mini umyvadélku se ho pokusíme aspoň trochu zkulturnit, aby hned první noc nezabahnil čerstvě navoňané a vyčistěné auto.

My už si zuby vyčistit nestihneme, wc mezitím totiž někdo zamknul (v tu chvíli si myslíme, že kvůli nám a Ohlsonově hygieně, až ráno zjišťujeme, že ho na noc zamykají vždy).

Vyřešíme to tedy u auta, vodou z kanystru a Ondrášek u říčky vyplaší vydru. Chudák malá, tohle s tradičními karavanisty, co hygienu provádí v teple svého vozu, nezažije :-) Už za tmy vymotáváme stan a jdeme na kutě.

A zjišťujeme dvě věci - za prvé, že jsem měla pořídit termo/zatemňovací clony na okna auta, o kterých jsem uvažovala, protože díky všudepřítomným pouličním lampám se nedá spát.... no a za druhé, že musíme dávat pozor, zda jsme pořádně zavřeli dveře, protože sušit v noci mokrý spacák a matračku a utírat všude prokapávající liják ručníkem fakt člověk nemá za potřebí... Ale jinak super první noc!

Wörthersee (AT) a Portogruaro (IT)

Ráno začínáme kafíčkem na benzince a gumovými rohlíky s nutelou. Mňam. Pak sedáme do multivánku a zastavujeme až po 270km na oběd a psí procházku u rakouského jezera Wörthersee. Je tak teplo, že konečně odkládáme zimní bundy a okoupeme nohy a Ohlsona :-)

Šikmá věž, Malé Benátky a klidná noc u hřbitova

Odpoledne zvedáme kotvy, máváme jezeru a míříme dál na jih. Původní plán je přenocovat až v Itálii, v městečku Palmanova, které je vlastně celé 9ti cípá hvězdnatá pevnost, zapsaná v UNESCO.

Podaří se mi ale minout sjezd z dálnice a otáčet a vracet se nám už nechce, přece jen už máme dnes za sebou skoro 500km za volantem, takže jedeme dál a zakotvíme nakonec v nedalekém městě Portoguaro, nazývaném též "Malé Benátky".

Park4Night slibuje skvělý, v noci poklidný parking vč. wc a dokonce v docházkové vzdálenosti historického centra. Sice u hřbitova, ale co už :-) Dáme na kladné reference a parkujeme pod stromem naproti jednomu z vedlejších vstupů k urnovému háji a mohutné hrobce.

A protože ještě není úplně tma, vydáváme se na malou procházku do městečka.

Hned po pár stovkách metrů narazíme na kostelní věž, která byla podle mě šikmější, než ta v známé Pise. Očividně o ní ale mnoho turistů neví, takže jsme ji obdivovali a obcházeli sami, stejně tak, jako všudepřítomné úžasné vodní kanály. Největší úlovek celého večera byla ale úúúúžasná domácí zmrzlina z Gelaterie "Gran Gelato". Asi ta nej, kterou jsme kdy měli. A ta velikost kopečků za 2 eura! Prostě wow!!

Kdybyste sem někdy zavítali, tak zmrzlinárnu hledejte na adrese: Viale Trieste, 30, 30026 Portogruaro!

Usínáme přeslazení a s plnými břichy a ráno se shodujeme na slané snídani - není nad teplá, domácí, míchaná vajíčka...

Když je hold ale smažíte na parkingu u hřbitova a zrovna je ten den asi nějaká předvelikonoční slavnost či co, tak i v 7 ráno v pracovní den mohou kolem proudit davy a vy se cítíte poněkud ... no jak to říct slušně.... ? Divně :-D

Dosmažíme, pojíme, ještě i kafe si uvaříme a nádobí v místní kašničce na zalévání kytek pomyjeme a mizíme pryč z místa činu.

Hodinku odsud je moře - známá střediska Bibione a Caorle, tak je chceme okoukout a zjistit za vlastní kůži, co sem ty davy turistů táhne...

Konečně u móóóře - Duna Verde

Projíždíme Caorle a den trávíme v nedaleké turistické vesničce Duna Verde. Nikde ani noha, liduprázdné pláže a vítr takový, že si oblíkám zimní bundu a na uši narážím čelenku.

Marťa si postaví první ze svých nespočetných plážových slalomů a jezdí neúnavně o stošest. Narodil se nám hold zapálený lyžař, co s nadšením trénuje kdekoliv a jakkoliv. Jiní rodiče by ho vzali třeba na ledovec a my ho táhnem k moři... :-D no, nemá to s námi jednoduché!

Oběd řešíme ze zásob, alá co dům - auto dá, jelikož otevřenou pizzerii tady člověk fakt teď v březnu nenajde.... no nic, míříme dál na jih!

Pořádný vichr v Donoratico, aneb jak se 5 lidí a pes vyspí uvnitř jednoho obyčejného multivanu

Rozhodujeme se, že přejedeme z východu na západ a do podrážky boty zamíříme po levé straně mapy. Míjíme Benátky, Ferraru, Bolognu, Firenze i Pisu a po cca 500km kempíme v malé vesničce u moře, s názvem Marina di Donoratico.

Byla by bývala asi i kouzelná, pláž měla dlouhatánskou a liduprázdnou, jak už je tu v březnu ostatně zvykem, ale vzhledem k větru jsme se vůbec o žádné plážování ani nepokoušeli.

Původně plánovaný eci špeci parking přímo u moře jsme sice objevili, ale nakonec z něho vycouvali zpět na zpevněné parkoviště opodál, protože zaprvé byl přímo na písečných dunách, takže stačilo otevřít dveře a půl pláže jsme měli rovnou v autě, no a zadruhé jsme se obávali, že do rána bychom v těchto podmínkách mohli být pod písečnou dunou i my s autem a nevyhrabali by nás odsud ani chlapi s traktůrkem a křoviňákama, co nás vyrušili na druhý den od snídaně... To ale předbíhám...

Byl večer, předpověď počasí Yr.no strašila s "orange wind warningem" a nočním větrem dosahujícím až  55km/h a opravdu foukalo tak strašidelně, že jsme kolem půlnoci šli vzbudit kluky, spící ve stanu na střeše, smotali jej dolů a zbytek noci jsme strávili všichni vevnitř, na matračce 190x148cm.

Ano, jde to, 4 takřka dospělí lidé, svaltaný osmileťák a pes.... Přežili jsme.... Ale ta ztuhlá záda ráno! I Maggiolina na střeše ale díky naší oběti přestála noc bez úhony a kafíčko s bagetkou a domácí marmeládkou zanedlouho spravilo náladu i nám :-)

Jen jsme si ho kvůli už zmiňované pracovní četě museli dát o pár km jižněji, v San Vincenzo. Minimálně Ondráškovi to ale určitě vůbec nevadilo, protože jsme tam čistě náhodou, u přístavu, narazili na sraz Porsche :-)

Alberese & Národní přírodní park Maremma

Prý jedinečné místo svého druhu v celé Itálii, často označované jako "poslední divoký kousek italského pobřeží", co má ve svém znaku maremmské divoké prasátko, které tu ve volné přírodě žije a pochtívá svačinky turistů...

To si nemůžeme nechat ujít!

Poprvé v historii naší cesty parkujeme na placeném stellplatzu v centru městečka Alberese, nedaleko infocentra, odkud začínají trasy do národního parku.

A poprvé po týdnu se cítím jako na dovolené a ne jako trestanec na útěku, jednou nohou v kriminále :-) protože co si budeme povídat, parkování a přespávání na parkovištích v karavanu je přece jen něco jiného, než v osobáku se stanem na střeše, kdy se člověk bojí, že mu nejen ukradou žebřík (a i proto jej vždy na noc dáváme dovnitř auta), ale třeba i děti spící uvnitř :-)

Den je to ale zlomový a památeční,

protože si uvědomujeme, že za pohodlí splachovacího wc, sprchy a možnosti si roztáhnout židličky a uvařit si kafe, aniž bychom se cítili jako socky u cesty, nám těch 20EUR za noc za nás všechny rozhodně stojí a od této chvíle hledám už jen ofiko místa, i za cenu, že nás to bude něco málo stát... :-)

Trošku rozčarování přichází ve chvíli, kdy zjišťujeme, že do národního parku nesmí psi. Ani na vodítku, ani ti malí, prostě žádní. Odpoledne se tedy jdeme projít jen po městečku Alberese a přemýšlíme, co dál.

A pak nás to trkne, prostě se vystřídáme a je to! Prodlužujeme si pobyt tedy ještě o jednu noc, ráno se posilníme výtečnými křupavými croissony z nedaleké pekárny, ve které si na stojáka s Honzíkem rovnou objednáváme i malinké presso :-P a jdem okouknout půjčovny kol.

Vymysleli jsme to totiž následovně: pokud bychom šli pěšky, moc daleko bychom nedošli - k pláži je to cca 9km a zpět to stejné... a dát 18km ve vedru a v terénu, během dopoledne, abychom se stihli prostřídat, to moc lákavě neznělo...

Pokud si ale půjčíme kola, můžeme se vydat dokonce ještě na delší, 30km trasu a zvládnem tak nejen pláž, ale i cestu lesem, kolem řeky a pastviny turů... A bude to na pohodu.

Za 12 EUR pro dospěláka a 8 EUR za dětské půjčujeme na 24h kola. Sice už něco pamatují a připadáme si na nich jako ve francouzském filmu z 80. let, ale jedou a o to přece jde!

V infocentru kupujeme vstupenky do parku (s využitím voucherů na 40% slevu, nabízených naším kempem), i když těch 5 EUR na dospělého a 2 EUR na dítě by se dalo přežít i tak a vyrážíme - nejdřív my dva dospěláci s Marťou, který neodolá a na pláži si opět staví slalomovou trať :-) a po obědě pak znovu Honzík, s klukama. Park i celý pobyt je boží!

Nikdy neříkej nikdy, aneb náš výlet do Říma

Kdyby se mě kdokoliv ještě před pár dny zeptal, zda pojedem i do Říma, tak bych na 100% odpověděla, že rozhodně ne! Nejsem sebevrah, řídit a navigovat v takřka 3milionovém městě, a ještě k tomu italském! Kdo někdy v Itálii měl tu čest řídit, ví, o čem mluvím!

Jak se nám ale díky poslední zastávce změnila perspektiva a my objevili kouzlo placených a hlídaných stellplatzů, najednou se tato myšlenka nezdála až tak úplně nemožná a bláznivá.

Prostě zakotvíme v nějakém kempu na okraji Říma a vydáme se odtamtud do centra vlakem/metrem/busem... prostě čímkoliv... slovo dalo slovo, ráno se zastavujeme na oběd a procházku v přímořském, typicky toskánském městečku Talamone a pak vyrážíme dál na dálnici. A já cestou googlím na appce Park4Night to ideální místo pro uskutečnění našeho římského dobrodružství... Podaří se a kolem čtvrté odpolední zabíráme jedno z posledních 3 volných míst v malém karavanparku ve čtvrti Lunghezza.

Večer si přečteme na netu dva cestopisy, ať vůbec víme, co v tom Římě hledat a kam jít :-), ráno nabalíme do batůžku svačinku, zamáváme našemu multivánku a milému, italskému správci kempu a necháme se zdarma jeho ženou odvézt ve stařičkém, polorozpadlém citroenu na nedaleké nádraží Lunghezza, odkud chytneme za 1 EUR/osobu vlak až do centra, na zastávku TERMINI, odkud už jede metro B až do Vatikánu.

Nachodíme ten den hóóódně km, projdeme si Vatikán (ne teda Sixtinskou kapli, protože vstup do ní je sice zdarma, ale fronta k ní byla na dobré 4 hodiny!!!! a klikatila se jak had přes celé náměstí Sv. Petra.

Užíváme si výborné kafe u Pantheonu, pohled na nádherou Fontanu Di Trevi, obcházíme Forum Romanum, obdivujeme pouliční umělce i žebráky a pochutnáváme si na výtečné italské zmrzce...Navštívíme nespočet nádherně vyzdobených chrámů a úzkých, zapadlých uliček...  a na sklonku dne dojdeme až ke Koloseu, odkud nám jede metro A zpět na vlakové nádraží... A tady nastává teprv sranda.... :-D

Slasti a strasti s ticketama

Když jsme jeli ráno do centra, měli jsme z internetu nastudováno, že jízdenka z vlakového nádraží má platnost 100 minut, stojí 1,50 EUR a platí jak ve vlaku, tak i v metru a případně i v busu (ten ale nikdo nedoporučoval, protože Řím bývá notoricky zasekaný a cesta autobusem tak totálně pomalá). 

První výzvě jsme čelili hned u automatu u nástupiště, protože jediný druh jízdenky v nabídce byl za 1 EUR a o platnosti 100min tam nebyla ani zmínka. No nic. Nikde nikdo, kdo by nám pomohl, koupili jsme tedy 6 jízdenek za euro (jednu pro jistotu i pro psa, jelikož jsme netušili, jak to se psy je) a nastoupili do vlaku.

Průvodčí žádný nepřišel, vystoupili jsme na zastávce metra a váhali, zda to risknout a jet na ty stejné jízdenky i metrem... Nakonec jsme se dohodli, že nám to za ten risk nestojí a koupili si v automatu tentokrát už ty správné, za 1,5 EUR (tentokrát jsme ale vynechali psa, že ho kdyžtak nějak ukecáme...).

Opět se žádný kontrolor nekonal, takže vše cajk. Den uběhl jako voda a nás čekala zpáteční cesta. Sebejistí jsme se vydali k automatu na jízdenky, že prostě koupíme  6x ty za 1,5 EUR, se kterýma během 100minut dojedem metrem+vlakem až domů, že i toho psa zaplatíme, ať to máme na pohodu bez vysvětlování a zapírání. Ale ouha, automat nabízel jen nějakou "ekologickou" verzi opakovaně použitelných jízdenek, a to za 2EUR/osobu...

Teď, když o tom přemýšlím, bych je prostě koupila a těch pár drobných oželela... Tehdy jsme se rozhodli, že nebudem zbytečně přece platit víc a skrolovali dál.... no a byla tam jízdenka, co se tvářila, že je pro 5 osob (jakože skupinová) a stála 7,5 EUR (těch chtěných 1,5 EUR/osobu). Bylo mi sice divné, že počet osob nejde změnit na 6 a já tím pádem budu zase nucena zapřít psa... ale co už... zaplatili jsme ji, automat ji vyplivl a bylo to.

A zas nám bylo divné, že je to pouze jedna jízdenka..... předtím nám automat vždy vytiskl po jednom kuse každému....

Pravdu jsme zjistili až u turniketů do metra. Koupili jsme si bodovku na jméno! Která je sice na 5 jízd, ale ne pro 5 osob, ale pro jednu osobu, co jede opakovaně!

Normálně by si člověk řekl, no co, tak ji prostě pípnem 5x a turnikety prolezem.... ono to ale nefungovalo, protože mezi jednotlivými průchody musela být proluka! Je to jako byste si koupili jen jednu celodenní permici na lyže a mysleli si, že na ní v pohodě bude jezdit celá rodina. 

Naštěstí, právě z lyží, jsme měli zkušenost, že po pár minutách nečinnosti ta permice zase zafunguje, takže jsme se pouštěli s xminutovými rozestupy jeden po druhém skrz různé turnikety, až jsme zhruba po půl hodině prošli všichni :-D Jestli nás někdo pozoroval, tak se musel docela bavit :-D

První půlku cesty jsme tedy zvládli a už se těšili, že za 40 minut budem v kempu. Stačilo chytit vlak. První nám ujel takřka před nosem (už jsme mačkali tlačítko otevírání dveří, když vtom se rozjel) no a v tom druhém, do kterého jsme nasedli záhy, začal po pár zastávkách procházet průvodčí....! Polil nás studený pot....

Dělali jsme nevědomé, tupé turisty, co si koupili přece skupinovou jízdenku a myslí si, že jsou cajk.... Naštěstí jsme asi nebyli první ani poslední, mladík si papírek prohlídl, pak se nás jen optal, na kterou zastávku máme namířeno a rozloučil se s námi. Ani psa neměl sílu komentovat :-D Uf.

A tak vlastně doteď ani netušíme, jestli v Římě zvířata mají povinnost mít svou jízdenku, nebo jestli jezdí gratis...

 Caserta & Casertavecchia

Z Říma míříme po dálnici dál na jih, směr Pompeje a kolem poledne, když hledáme nějaké hezké místo na oběd a protažení se, uvidím v mapě nějaký jakoby hradní komplex, se spoustou vyhlídek do okolí, nesoucí název Casertavecchia. Neznamená to velkou zajížďku, tak proč ne?

Tehdy jsme ještě netušili, že "vecchia" znamená STARÝ, tím pádem, že jsme si to zamíříli do původní Caserty. Ta současná totiž leží na druhé straně dálnice, je hlavním městem stejnojmenné provincie a turisticky známá je hlavně díky impozantnímu paláci, který si v druhé polovině 18. století nechal postavit po vzoru toho ve Versailles Karel III. Bourbonský.

I ta stará ale stojí za to. Projdeme se na vyhlídku nad městem, propleteme se prastarými uličkami staré zástavby a nakoukneme i jednou nezamčenou branou do hradu... zbytek je bohužel na dva západy a totálně opuštěný, až snad na jeden vymazlený domeček, s originální jmenovkou. Super nápad, jak zužitkovat umění pletení!

Vesuv & Pompeje

Měst a italského provozu máme momentálně dost, takže Neapol míjíme.

Nezastavujeme se ani u sopky Vesuv, kterou jsme měli v plánu zdolat až do chvíle, než jsme zjistili, že to není tak jednoduché, že bychom zaparkovali dole, obuli boty a šli ...  Na výstup se musí kupovat vstupenky na určitý čas, ten se musí objednávat dopředu přes oficiální web a pouští vždy max 50 osob naráz... když pominu, že na dnešek i zítřek byly všechny časy vyprodané, že bylo zataženo, takže byhom stejně neviděli ani prd a navíc by nás ta prochajda ve štrůdlu dalších 45 turistů stála 1300Kč, rozhodli jsme se, že se bez zdolávání vrcholu obejdeme a druhou nejvyšší evropskou dosud aktivní sopku si prohlédneme zdola :-) 1281 m je opravdu impozantních i z dálnice, protože se zvedá takřka přímo od moře!

Odpoledne přijíždíme do Pompejí, parkujeme na placeném parkingu / karavanparku poblíž centra města a místo sezení v autě a čekání, až se setmí, se vydáváme prozkoumat náměstí a okouknout, kde je vstupní brána k pompejským vykopávkám, které si máme v plánu prohlédnout zítra.

Opět, než oplocený areál vidíme na vlastní oči, tak jsme rozhodnuti 16 EUR/osobu za vstupné dát (děti do 18let jsou zdarma a dokonce tam mohou i psi). Nicméně, když vidíme ty davy (které teď beztak jsou minimum toho, co tu proudí v létě), otravné, dotěrné prodavače, (kteří se lepí jako vosy na kohokoliv, kdo alespoň vzdáleně připomíná turistu) a pozůstatky kdysi sopečným prachem pokrytého města, které je určitě zajímavé, ale 100% ne pro jednoho malého nadšeného lyžaře a dva puberťáky, tak to vzdáváme. Korunku tomu nasadí ještě všudepřítomní naháněci do nesčetných infocenter, co se snaží prodávat pompejské brožurky a ostatní publikace o vykopávkách, přeložených do x jazyků, včetně češtiny. Kšeft jim sice neuděláme, ale uvědomíme si díky nim, že bez brožurky bychom z prohlídky stejně nic neměli, protože člověk by jen tak bloumal a stejně by nevěděl, co vlastně vidí a kde je... A zase jsme zpět u toho, že čtení brožurky na každém rohu malého lyžaře a dva takřka 15ti leté teenagery fakt nenadchne....

K všeobecnému nadšení se tedy raději vydáváme do centra nových Pompejí, prohlédneme si krásnou baziliku na náměstí a den zakončíme pravou italskou pizzou a zmrzkou.

Člověk se musí občas, v rámci zachování rodinného blaha, přizpůsobit většině :-) Památek si ještě užijem s Honzíkem na stará kolena až až! ;-)

Sorrento, Termini a trek na Spiaggia di Capitiello

Ráno si dáme dobrou snídani, pro kterou se s Honzíkem již tradičně vydáváme v rámci ranní procházky s Ohlsonem, zatímco kluci ještě dospávají, zakutaní do spacáků. Já ty ranní výpravy miluji o to víc, že jsou doprovázeny šálkem vynikajícího voňavého espressa v některém z četných barů cestou :-)

Pak už zase sedáme do multivánku a jedeme dál. Zítra nás už čeká ve stařičké vesničce Valvě naše plánované workaway... Není možné, jak to uteklo! Před sebou máme ale každopádně ještě 1 a půl dne, které se rozhodujeme strávit někde u moře a užít si snad tepla, než vyjedeme na nějaký čas do hor.

Bez velkého plánování a váhání se rozhodujeme vydat na nedaleký poloostrov Sorrento - skalnatý výběžek, kterému vévodí stejnojmenné město Sorrento - oblíbené plážové letovisko dovolenkářů, ale noční můra všech neitalských motoristů. Protože, ač má údajně jen necelých 17tisíc obyvatel, což by se dalo připodobnit k našemu Bruntálu, tak nám trvalo dobrou hoďku jím projet skrz! A to ještě není sezóna a léto! Desítky aut, motorek, cyklistů, chodců a psů v kombinaci s uzoučkými uličkami byly smrtelná kombinace... Zařekli jsme se, že tudy se určitě vracet zpět na dálnici nechceme a pokusíme se to objet jinudy.... což se později ukázalo, jako ne úplně moudré rozhodnutí, ale o tom později :-)

V pozdním dopoledni úspěšně dorazíme do městečka Termini, v malém obchůdku si koupíme čerstvé pomeranče a mandarinky a vydáme se strmou cestou k moři. Konečně nějaké pořádné protažení a procházka nádhernou krajinou! A s výhledem na blízký ostrov Capri!

Marina del Cantone a klikatá Amalfi coast

Přemýšlíme, kde strávíme poslední noc. Zde v Termini to nepřichází v potaz, uličky jsou uzoučké a domy stavěné na skalnatých pahorcích. Jediné jakžtakž rovné místo je parkoviště na náměstíčku a to rovnou zavrhujeme. Kam bychom proboha chodili na wc?!

Zkouším hledat v appce Park4Night a zjišťuji, že to úplně tak easy v téhle části Itálie nebude. Nakonec se shodneme, že sjedeme z hor 7km dolů k moři a zkusíme přístav Maria del Cantone a tamní parking, co sice má být placený a nejspíš i bez wc, ale alespoň u pláže.

Dojedeme tam, ale nadšeni nejsme, dobrou půl hoďku nám trvá, než vůbec najdeme místo k parkování a to ještě takové smradlavé a pofiderní. Vůbec se nám tu noc trávit nechce. Vydáme se na pláž a uvažujeme, co dál. Googlím okolní ubytka přes airbnb a booking.com, ale ceny jsou astronomické a bez přidané hodnoty. Voláme i do místního kempu, ale mají ještě zavřeno... Co teď?

Nakonec se rozhodujeme zvednout kotvy a popojet dál. Je kolem šesté, ještě dobré 2 hodiny by mělo být světlo, tak snad cestou zvládnem něco najít, než se setmí.

A vzhledem k tomu, že ale nechcem zpátky přes Sorrento a že bychom se chtěli mrknout na opěvované Amalfi coast, vydáme se směrem Positano a Amalfi.

Jak bláhoví jsme byli, když jsme si bývali mysleli, že tam najdeme nějaké fajn místo na přespání!

Až při průjezdu klikatými uličkami nad srázy jsme pochopili, proč je vjezd karavanů a přívěsů povolen jen v čase 23:59-07:00. Někdě byl problém se vyhnout busu i s osobákem, natož tak kdekoliv zastavit a udělat si fotku, nebo nedejbože třeba zajít na pizzu nebo zmrzku!

Celé pobřeží Amalfi je totiž velmi hornaté a domy jsou stavěny bez nadsázky na skalách

a dá se k nim ve většině případů dojít jen pěšky, popřípadě ke zlomku z nich vyjet opravdu strmými, zabijáckými cestami. A jelikož tím pádem ani místní obyvatelé nemají kde parkovat, natož tak turisti, stojí všichni na už tak úzkých krajnicích po obou stranách cest! A mezi tím projíždí v obou směrech štrůdly aut. A to i teď v dubnu! Ani se neodvažuji pokoušet si představit, jak to tu vypadá třeba v srpnu!

Vystresovaní a utahaní nakonec v honbě za kouskem asfaltu k zaparkování projedeme pobřeží celé a kroutíme u toho hlavami, co sem všechny ty turisty láká... Ano, výhledy jsou tu úchvatné, městečka starobylá, moře nádherně modré.... ale těch aut! Člověk nemůže přejít ani cestu, natož se v klidu zastavit a pokochat! Ale jak se říká, sto lidí, sto chutí. Za nás jednou stačilo a už nikdy víc!

Už za totální tmy konečně najdeme volné odpočívadlo u cesty. Je smradlavé a plné odpadků, dělíme se o něj nakonec ještě s dalšími 2 auty, co tu taky na noc zakempí, ale jsme happy, že máme alespoň něco. Ráno se ani nepřevlékám z pyžama, natáhnu si přes něj jen svetr, smotáme stan a mizíme odsud.

Projíždíme 50km pobřeží táhnoucí se od Salerna až k Agropoli a hledáme nějakou pekárnu nebo obchůdek, kde si koupíme snídani a pak taky nějakou hezkou pláž, na které si ji sníme...

Obojí ale marně, je to tu celé jako země duchů. Zakotvíme až poblíž UNESCO vykopávek a chrámu Paestum.

Pláže jsou tu nádherné a dlouhatánské, ale plné bince a plastů naplavených z moře, místy se bojíme i sundat boty... Dokonce narazíme i na pláži zaparkovanou loď... kdo ví, jak dlouho už tu kotví...

Vypadá to, jako by to tu tak před 10lety ještě žilo a pak najednou přestali lidi jezdit... a příroda si to více a více bere zpět a zarůstá bývalé kempy a apartmánové domy chabaždím a trnitými keři....

2 workaway týdny - Valva - horská vesnička v Campánii

Hostitelka Yvonne je 68letá angličanka, která se zde do Itálie dostala vlastně díky dceři, která se provdala za Itala.  Je to ale pár let zpět, co se celá rodina (kromě ní) odstěhovala kvůli jednomu ze třech dětí, nadané baletce Kiaře, zpět do UK, do Londýna, protože kočka dostala stipendium v královské baletní akademii, kam berou ročně jen 12 nadaných tanečníků z celého světa... No a to se neodmítá.

Yvonne zůstal obrovský patrový dům s půl hektarovou zahradou, který má sice ty nejnádhernější výhledy na vrcholky okolních dvoutisícovek, co si člověk může přát... ale je tu sama, jen se 7letým oříškem Maxem... a italským kamarádem Mariem, co se staví obden na večeři a donese vždy nějaké dobroty z bratrovy farmy a domácí víno...

A proto jsme dorazili my, abychom jí dělali chvilku společnost, zasuplovali dceru se zetěm a vnoučaty, kteří jí moc chybí a dali do kupy úchvatnou, ale přerostlou zahradu, která už křoviňák, nůžky, pilky a hrábě potřebuje jako sůl.

Počasí za těch 14 dní vystřídá snad celou svou škálu kromě sněhové bouře :-) a my jsme o to víc vděční, že můžeme být v teple a pohodlí domu (máme k dispozici celé horní patro, které dřív obývala Yvonnina dcera s rodinou) a nekempujem zrovna v autě. Adoptuje si nás i pejsek Max a kromě tulení je nadšený i z každé procházky.

S Yvonne hrajeme hry, povídáme si u kafe a 2x máme tu čest se zúčastnit jejich pravidelné nedělní rodinné QUIZZ NIGHT, probíhající online s jejíma sestrama. Pravá lekce angličtiny i pro mě s Honzíkem :-) A kluci jsou nadšení z dětského hřiště s trampoškou a lanovou dráhou!

Každý den prozkoumáme v rámci venčení nás i psů nejedno okolní tajuplné místo - opuštěné staré město, hřbitov, prastarý kostel vytesaný vysoko ve skále nebo nádhernou vyhlídku na širé okolí, odkud nás vyženou až obrovští pastevečtí psi...  a předposlední den objevíme konečně i notně zarostlou cestu ke kamenné věži, která se na nás denodenně usmívala v půlce kopce nad vesnicí, ale my nevěděli, jak se k ní dostat...

Jedinou vadou na kráse jsou všudepřítomní psi... malí, velcí, štěkací, toulaví, u domů a pastevečtí ..... ale jedno mají společné, jsou na volno a pronásledují nás, kdekoliv nás spatří. Procházka se neobejde bez hole v ruce, ale i tak do některých uliček si troufnu zabočit jen jednou a nikdy více...

Ale máme šanci zažít pravou, autentickou itálii, kde pořád existují pastevci ovcí na plný úvazek a pastevečtí psi, kteří kolikrát od ovce ani nejdou rozeznat... a naprosto běžné je, že ovce prostě zablokují provoz, a to i na větších a víc vytíženějších cestách, než je tato, u našeho domu...

Cucina tipica italiana

Yvonne je výtečná kuchařka - její těstoviny na 100 způsobů, slané koláče a čokoládové sušenky nám budou opravdu chybět a taky Mariova metrová pizza! A sicilské zákusky! Mňam. A naučila mě recept na pravé italské Tiramisu, musím ho hned doma vyzkoušet, jestli bude chutnat stejně, jako tady ve Valvě!

Hlavně je ale milá a pozorná hostitelka. Pozve nás na kafíčko mezi své italské kamarády, Gracielu, Maria a Davideeho, o Velikonocích se společně vypravíme na prohlídku místní vily a jejích zahrad a jedno odpoledne nás vezme do blízkých termálních lázní Capasso. ÁÁÁCH, tomu říkám pohádkový workaway!

Dva týdny uplynuly jako voda a ač byly napůl pracovní, s odstupem času si říkáme, že se určitě zařadí mezi ty nej z našeho italského tripu.

Loučíme se skoro se slzami v očích a necháváme za sebou moc fajn lidi, kteří nám opakují, že dveře zpět máme kdykoliv otevřené a že se snad zase uvidíme...

Co třeba prý hned na podzim, na sklizeň oliv?!  ;-)

Diamante & Cirella - nádherná Kalábrie

Sjíždíme k pobřeží, počasí je na jedničku, takže je radost vybírat, u které pláže zakempíme. Nakonec nám učaruje stellplatz přímo u moře, naproti ostrovu - přírodní rezervaci Cirella, který sice podle Park4Night má být až do 1.5. mimo provoz, ale 2 karavany už tam stojí, tak se jdeme optat.

Místo je to opravdu luxusní, zůstáváme na 2 noci a kromě nějaké té školy, čtení knížek s nohama nahoře a několika Martínkových plážových závodů ve slalomu stíháme i pěší procházky do okolních městeček.

Diamante je nádherné. Městečko, pojmenované podle proslulého drahého kamene, bylo ve středověku centrem důležitých obchodních námořních cest a těšilo se tak léta velkému bohatství. A to z jeho zdí sálá dodnes, doplňováno nespočtem úchvatných maleb a spoustou chilli papriček. Začátkem září se zde totiž pořádá pálivý festival Peperoncino, nabitý kulinářským, kulturním a hudebním programem... O ten bohužel teď v dubnu přicházíme, ale i tak jsme moc rádi, že jsme tento skvost objevili! A zmrzku tu mají dobrou minimálně stejně tak, jako ty chilli papričky!

Týdenní relax v Capo Rizzuto

Ne, že bychom ho nějak extra potřebovali, ale kouzlo slow travelingu je naučit se opravdu nikam nespěchat... A dělat geometrii v autě taky není žádná hitparáda, Martínek by o tom mohl něco povídat :-)

Přes airbnb si od milé italky Marie, co neumí ani slovo anglicky, pronajímáme za cca tisíc korun/noc patrový apartmánek s úžasnou terasou pár metrů od moře a užíváme si luxusní domácí kapučína, procházky po pláži i toulky vylidněným městečkem a jeho nádherně jarně rozkvetlým okolím.

A zažíváme, jaké je to bydlet opravdu po italsku, kdy vám elektřina vypadne několikát denně (a ještě víckrát, pokud se zapomenete a omylem zapnete více než 2 spotřebiče naráz), vodu vám do domu tahá bůhví odkud čerpadlo, které pak několik minut příšerně hlasitě hučí (takže třeba jít na záchod v noci a spláchnout, to fakt nechcete...) a do obýváku vkročíte rovnou z ulice a bez vyzouvání (proto tu absolutně nikdo nechodí pěšky, asi aby si nezašpinili boty a neměli doma binec :-) Ale v obchodě koupíte opravdu dobrou bufallo mozzarelu nebo pařený sýr za 8EUR/kg a i ta nejlevnější káva chutná prostě skvěle... A co teprve ty místní domácí koláče :-P mňam

Pláž v Metaponto a magická deštivá Matera

Projíždíme Kalábrií a posunujeme se k podpadku pomyslné kozačky. Šedavé odpoledne trávíme na krásné, dlouhatánské pláži v Lido di Metaponto a být víc slunečno, zůstali bychom zde asi i přes noc. Umíme si představit, že v sezóně je to jedna z dalších nacpaných dovolenkových destinací.

Protože ale na koupání dneska není a předpověď na zítřek slibuje spíše déšť, než zlepšení, rozhodujeme se popojet ještě o kus dál a ukrojit do večera dalších pár desítek km.

Cestou projíždím park4night a koumám, kde dnes zakempíme, když si všimnu na mapách.cz městečka Matera se znakem unesco.

Googlím nějaké info a hned první titulek zní slibně...

Matera: kdysi ostuda Itálie, brzy hlavní město kultury, které znáte z filmů....

Obydlí tesaná do skal, příkré schodiště a uzounké uličky... to by mohlo být skvělé místo na strávení zítřejšího, upršeného dne. Sedět v autě a popojíždět výš na sever můžeme i pozítří :-)

Noc trávíme na kouzelném stellplatzu za východními branami města, odkud je to do starého centra Sassi di Matera jen asi 2,5km pěšky.

Místo má zvláštní tajemnou atmosféru, umocněnou centrální starobylou budovou neurčitého původu (teď sloužící jako recepce a malý obchůdek) a spoustou podzemních, do vápence vytesaných hrobek. Vůbec netušíme, kde jsme, ale nakonec se z ne moc udržovaných infotabulí dozvídáme, že se jedná o "parco de la prehistoria" a celé je to tu vlastně archeologické naleziště... v každém případě, Martínek je nadšený a prolézá a porovnává jednu hrobku za druhou. Do auta nás vyžene až tma a mrholení a my usínáme za příjemných tónů jazzu, které se se západem slunce rozezní z větví košatého "magic tree"... Tomu říkám haluz a nezapomenutelné místo, kde strávit první máj!

Ráno se probouzíme do pošmourné šedi, ale neprší. Rychle se nasnídáme, oblékáme bundy a vyrážíme, s papírovu mapkou v ruce, na pěší výlet do starého města.

Správce stellplatzu nás upozorňoval, že je tato pěší cesta sice oficiálně zavřená a nabízel svezení shuttelem, ale i on přiznal, že tam lidi chodí, takže nebudem první ani poslední a vyznačil nám do mapky šipkama, kudy se vydat.

Po nočním dešti stála strmá stezka opravdu za to! I my jsme brzo pochopili, proč to tu úřady nejspíš zavřely... pískovce a rozbahněná půda klouzala a trávy a keře nám byly místy po prsa, takže Honzík z Ohlsonem, co šel jako první a prošlapával cestu, byl brzo mokrý jako myš...

Ale jinak úžasný výlet! Zdárně jsme slezli až k roklině pod námi, kde nás čekalo finále po visutém mostě, doprovázené hlasitým kvákáním žab. Pak už jen poslední výstup k bráně do starého města a šok, že je zamčená... No nic, teď už se přece vracet nebudeme! Prostě jsme ji přelezli (a to měla dobře přes 2m :-) a inspirovali "kolegy" výletníky, co stáli z druhé strany a měli namířeno naopak z města do rokliny a dál :-)

Městečko jsme prolezli křížem krážem a xkrát jsme během toho zopakovali všudepřítomným černošským prodejcům, že deštník fakt nechceme a před deštěm se raději schovali do jedné z mnoha kaváren.

Vrátit k autu jsme se nicméně stejně museli, takže déšť nedéšť, přeskočili jsme opět bránu a naší starou známou cestou skrz roklinu a houpací most jsme se vydali zpět.

Došli jsme mokří skrz naskrz a navíc jsme zjistili, že nám někudy teče do auta a máme na palubní desce a v přihrádkác dobré kaluže.... Sranda musí být... Utíráme vodu včerejšíma trenýrkama a bookujeme na příští 2 noci apartmán u moře... je třeba vysušit auto i sebe :)

Termoli - nádherné pláže i nejužší italská ulička

Původně to měla být jen sušící a úniková zastávka před pár pršavými dny a nakonec se z toho vyklubaly 3 dny top procházek v půvabném historickém městečku s jedněmi z nej pláží, co jsme zde v Itálii viděli.

Sice je to asi dáno i tím, že je mimo sezónu a nejsou posety milionem lidí a pestrobarevných slunečníků a dá se na ně stále dostat zdarma (takřka celý široký pruh kilometrů a kilometrů pláží patří totiž vždy k některé z restaurací a v létě je vstup zpoplatněný a hlavně, v 99,9% je zakázán vstup psům!)

.... ale když vykoukne sluníčko, tak má moře v kombinaci s bílými oblázky tak nádhernou barvu, že si připadáme jako v Karibiku.

V centru starého města, kousek od pevnosti z 13. století, se dá narazit i na jednu z nejuzších italských uliček "a Rejecelle", která má pouhých 41cm. Všichni se do ní nasoukáme naprosto s přehledem, a to už jsme víc než měsíc na těstovinách, pizze a křupavých bagetách :-)

A k našemu překvapení o kousek dál narazíme i na rybářský "rorbuer", který známe moc dobře z Norska, jen tady mu říkají "trabucchi". Při chvilce zeměpisu s klukama, alias online dokumentu o této části Itálie zjišťujeme, že je jich tu v okolí spousta a některé byly přestavěny třeba na moderní restaurace, ale jiné slouží stále ke svému účelu - lovu ryb.

Celý "stroj" je obsluhován rybářem, který ve stínu dřevěného domku sedí se spuštěnými sítěmi a čeká, až okolo popluje hejno ryb... když ryby zaujmou "správnou pozici" nad sítí, rybář ji vytáhne vzhůru i s úlovkem... dnešní člověk nechápe, jak se někomu vyplatí stavět či renovovat takovýto obří "aparát" pro ten zanedbatelný úlovek, který lze v sítích vidět.... údajně ale právě tyto "trabucchi" zachránily místní obyvatele před hladomorem za II. světové války, takže jsou doteď opečovávány a udržovány v dobré kondici... co kdyby se náhodou ještě někdy mohly hodit?

Všeobecně by se ale teď spíš po světě vyplatilo rozmnožit originální líbací značky... Nám se líbila moc :-)

NP Abruzzo - slaďoučké confeti a medvědi

Moře měníme na pár dní za hory a projíždíme nádherným národním parkem Abruzzo, tím nejstarším v celé Itálii a domovem orlů, jelenů, kamzíků, ale také vlků a medvědů.

Zkoušíme vygooglit nějaký vhodný a krásný horský trek, ale narážíme bohužel na to, že většina cest vede pouze kolmo vzhůru do hor, s převýšením min. 1km na 10km cesty a ještě k tomu jen jednosměrně... No nic, vyprdneme se na internet, dáme na intuici a klikatými cestami dorazíme až do městečka Civitella Alfedena, v samém srdci NP.

Na procházce do hor sice žádné medvědy nepotkáme, nepodaří se nám zahlédnout ani vlky ve výběhu místního infocentra, ale je tu nádherně i tak! Až teda na to všudepřítomné bahno, zimu a zavřené kempy :-) ale i to k jarním výpravám patří!

Noc tedy trávíme na divoko, za krajnicí klikaté horské cesty, kdesi v 1300 m.n.m. "in the middle of nowhere", ale zato s tím nejkrásnějším výhledem do údolí! A ráno se budíme s otisky tlap na autě a nejsme si vůbec jistí, jestli patřily některému z obřích pasteveckých psů, co se tu večer potulovali, nebo nás navštívil nějaký mlsný medvěd....

Snídáme pro jistotu v bezpečí a teple auta (květen, nekvěten, je tu 5 stupňů! brrrr!) a pak přejíždíme do nedaleké vesničky Villalago, kde se chceme projít k místnímu jezeru.

Pochvalujeme si mapy.cz, které nám pomohly toto místo najít. Je to tu parádní! A stejně tak se opět vyplácí to, že učíme kluky doma a děláme spolu mimo jiné i zeměpis, protože díky vyhledávání informací o Itálii a jedné episodě show "Dream of Italy", kterou jsme shlédli jednou u večeře, míříme také do městečka Sulmona, které je proslaveno mandličkami obalenými v cukrové polevě - confettami. Mňam. Jen nás trochu mrzí, že jsme tu po poledni a kavárna Ovidio má až do 16h zavřeno :( takže na caffetto se musíme zastavit příště.

Jakože Abruzzo je určitě jedno z míst v Itálii, kam bych se vrátit neváhala!

Zpátky do tepla a k móři - Giulianova

Sjíždíme opět k pobřeží a vybíráme stellplatz co nejblíže pláže. A je fakt, že ten v Colognia Spiaggia za 10 EUR/noc,  s názvem "Paradise" byl skvělá volba. Z původně plánované jedné noci jsou rázem čtyři, protože se nám odtud nechce.

Užíváme si sluníčka, beach volejbalu, procházek v moři, co sahá taktak po kolena až kdoví kam... a kluci dohání školní resty. A připadáme si zas jednou jako na dovolené :-) A ty východy sluníčka jsou tu TOP!!!

Porto San Giorgio & Porto Sant´Elpidio

Máme před sebou poslední dva týdny cesty a ideálně bychom je strávili pomalým popojížděním zpět, zakončeným trekováním v Rakousku... počasí je ale bohužel tak trošku proti, chová se naprosto jarně a zrovna teď nám slibuje týden vydatných dešťů, větru a hromobití... to chceš,  autě, ve stanu a s polní kuchyní... nedej bože v kombinaci se zabahněnými mokrými věcmi a psem...

Jednu noc ještě zvládáme celkem napohodu na stellplatzu u přístavu v Porto San Giorgio, na těch dalších pět ale bookujeme apartmán v nedalekém Porto Sant´Elpidio. Slibované hromy blesky v kuse se nakonec naštěstí nekonají, denně sice prší, ale užíváme si i slunečných procházek po dlouhatánské oblázkové pláži nebo přilehlé kolonádě, zakončenými na basketbalovém hřišti, kde s klukama trénujeme k blížícím se závěrečným zkouškám 8. třídy ZŠ dvojtakt.

Všichni se ale myslím shodnem na tom, že 5 dní na jednom místě a navíc v apartmánu s italskou paní bytnou bohatě stačí a těšíme se, jak se v neděli zase nastěhujeme s našimi bednami zpět do multivánku a zvedneme kotvy směr Gardaland :-)

Gardaland & Gasparina village camping

Byli jsme zde už 4 roky zpět a upřímně jsme byli zvědaví, jak si to užijí kluci teď, když už jsou větší.

Po pár minutách googlení a porovnávání cen vstupenek nakonec kupujeme 2 denní vstup přímo na oficiálních stránkách parku, vychází nejlevněji i když naši rodinu i tak vyjde na skoro 6500 Kč (53 EUR/vstup od 10let a 47 EUR/vstup do 10let, děti do 100cm zdarma a psi zdarma).

Ale za fajn strávené společné chvíle to určitě stojí!

První den je letní a opalovací a jsme rádi, že nás občas na vodních skluzavkách ošplouchne a osvěží nějaká ta vlnka... druhý den nám naopak napůl proprší a my jezdíme v bundách a pláštěnkách, zato lidí je tu minimum a fronty i na ty nejvíc top atrakce jsou na max 2 minuty.

Ubytovaní jsme ve zhruba kilometr vzdáleném campu Gasparina, s veškerým luxusem bazénu, stínu pod stromy, teplé sprchy a úžasným výhledem na jezero Garda i Alpy v dáli... bohužel počasí je spíše aprílové a my jsme rádi, že na plynové bombě zvládnem ráno bez zmoknutí uvařit alespoň vodu na kávu, natožtak abychom se čvachtali v bazénu. Škoda, ale v létě to tu musí být boží, i když zas s tunou lidí.... tak nevím, kdo se má líp :-)

Cesta domů a parádní free rakouský stellplatz v Ardagger Markt

Prší, prší, jen se leje a my už se těšíme domů, do sucha, ke krbíčku.... Brennerským průsmykem projíždíme bez původně plánované zastávky na trek (a vůbec nás to po pravdě nemrzí, protože venku poletuje sníh s deštěm, je 5 stupňů a my máme na sobě žabky....) ok, mohli bychom vytahovat z útrob auta botasky a bundy, ale už se nám opravdu vůbec nechce.... na oběd dojídáme italské bulky se sýrem a prosciutem a celé odpoledne se snažíme cestou najít nějaké místo, kde si uvaříme kafe. Připadá nám, že kdykoliv máme nějaké v merku, rozprší se ještě víc...

Normálně bychom si ho totiž dali na benzince, ale 2,5 EUR za presso a takřka 5 EUR za cappucino nám připadá fakt zlodějina, když ve většině Itálie stálo presso běžně 1EUR a cappuco 1,7EUR :-/

Nakonec to vzdáváme, stejně pořád prší.... a jedem až do večera, na místo našeho dnešního kempení. Přes park4night jsme našli super stellplatz v městečku Ardagger Markt, kousek od dálnice.

Opět, za hezkého počasí to musí být boží místo, se super okolím, spoustou průlezek, houpaček, hřištěm na fotbal i na beach volejbal a cyklostezkou kolem Dunaje a navíc free!

Nám ale prší, prší a prší, takže se jen vyspíme, vyvenčíme Ohlsona a vyrážíme opět na cestu, směr domov... Už teď ale uvažujeme o tom, že taková cyklo dovolená v Rakousku by taky nemusela být vůbec špatná! :-)